Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Dubček byl prostý komunistický aparátčík s hezkým úsměvem, ne lídr a politik, říká historik Michal Stehlík

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Je to třiapadesát let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. O událostech z této doby přetrvává podle historika Michala Stehlíka řada mýtů. Jenže vše je mnohem barvitější, upozorňuje v rozhovoru s Deníkem N náměstek ředitele Národního muzea, který se letos rozhodl podruhé kandidovat na rektora Univerzity Karlovy.

Ve svých projektech vyvracíte mýty a fámy o historii. Jaké se vážou k invazi vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968?

Pořád se bere jako ohromné překvapení, že tady v noci z 20. na 21. srpna přistály antonovy a přijely sem armády. Společnost možná byla v oprávněném šoku, ale vedení Komunistické strany Československa být překvapeno nemělo – nejméně od jara čelilo velkému tlaku včetně vyřčených i nevyřčených výhrůžek.

Čili první mýtus: invaze spadla z nebe. Druhý tradovaný mýtus je oblíbený personální souboj mezi hodným Dubčekem (Alexander Dubček, tehdejší první tajemník ÚV KSČ, pozn. red.) a zlým Brežněvem (Leonid Brežněv, tehdejší generální tajemník ÚV KSSS, pozn. red.) – Brežněv sem pošle tanky a chudák Dubček je zklamaný.

Tak jsme se to učili ve škole.

Když se člověk podívá pod povrch a srovná představitele komunistických zemí, zjistí, že Brežněv nepatří k prvním jestřábům, kteří chtějí okupaci. Vůbec ne. On je pod tlakem lidí kolem sebe – Alexej Kosygin (tehdejší předseda sovětské vlády, pozn. red.), Michail Suslov (někdejší hlavní ideolog sovětského režimu, pozn. red.) a další. Ale hlavně, mezi největší jestřáby patří šéfové stran zemí kolem nás: Walter Ulbricht v NDR, v rámci Varšavské smlouvy pak komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov. Jsou mnohem ostřejší a bojí se, že cokoliv se stane v Československu, může se přelít k nim. Stejně jako k Polákům nebo Maďarům.

Takže druhý mýtus je, že někde sedí zlý Brežněv, který svraští své pověstné obočí a pošle sem tanky. Ale on je možná v té téměř poslední řadě, už ze svého pohledu nemohl jinak. Věděl, že to bude diplomatický průšvih, jiní tlačili výrazněji. Pražské jaro si pro sebe nazývám souborem mimoběžností.

Proč?

Celé skupiny si nerozumějí. Komunisté připraví akční program, ale společnost už dávno chce něco jiného. Vládci země zůstali v logice komunistické strany, zatímco společnost už by nejradši demokratizačně běžela k obnovení jiných stran, a dokonce k reálným volbám. Prostě se nepochopili. A nepochopení, klíčové pro okupaci, pak nastalo při jednání v Čierné nad Tisou. Brežněv odjede s přesvědčením, že se s Dubčekem dohodl, co všechno udělá: odvolá Jiřího Pelikána z vedení televize, znovu zavede cenzuru, přituhne režim. A Dubček odjel s tím, že se to časem nějak dohodne a nějak se to udělá, než bude v září sjezd. Pak si dvakrát telefonují a Brežněv mu pořád opakuje: „Proč jsi to pořád neudělal?“ A Dubček: „Já se musím poradit s kolektivem.“ A Brežněv: „Ale tys mi to slíbil.“ A Dubček: „Ale ten kolektiv!“

I toto je mimoběžné. Když se po čtyřdenním jednání rozejdete v Čierné od stolu a obě strany si myslí něco jiného, tak to taky nemůže dopadnout dobře.

Jak zpětně hledíte na Dubčekovu roli?

Jeho postava představuje další mýtus – nechci být antidubčekovský, ale za mě je to prostý komunistický aparátčík s hezkým úsměvem, který si prožil svoji stranickou kariéru a pak se dostal do čela jako kompromisní kandidát. Je super na první stránky magazínů – když skáče do vody nebo se usměje na tribuně. Ale vůbec to není

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Rozhovory

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější