Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Před jakými otázkami stojí po pádu Kábulu světové velmoci?

Washington teď sklízí posměch domácích i zahraničních oponentů. Foto: White House, Adam Schultz
Washington teď sklízí posměch domácích i zahraničních oponentů. Foto: White House, Adam Schultz

Komentář Michala Romancova: Stažení z Afghánistánu nepochybně znamená potvrzení již dávno evidentního trendu, že prioritou pro USA není mezinárodní/islamistický terorismus, ale Čína.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Skutečnost, že pád Kábulu je momentálně nejdůležitější politickou a mediální událostí, není nic překvapivého. O to překvapivější jsou však některé závěry, které z toho jsou vyvozovány. Pokusme se proto pád Kábulu srovnat s pády jiných hlavních měst a vlád/režimů v minulosti a podívejme se na shody a rozdíly, které s tím jsou spojeny.

Dříve než se do toho dáme, mi však dovolte důležité upozornění. Pokud budete číst dále, přijdou vám mé poznámky a závěry nejspíš být cynické, možná až nehumánní. Je vysoce pravděpodobné, že pro civilní obyvatelstvo, zejména pak pro jeho nejzranitelnější skupiny, tedy pro příslušníky etnických či náboženských menšin, ženy a děti, to teď v Afghánistánu bude velice těžké. Budou kráceni na svých právech, přijdou o svobodu, majetek a minimálně někteří i o život. Nelze vyloučit, že budeme svědky opakování zvěrstev, které Tálibové páchali v devadesátých letech. Nic z toho nepovažuji za žádoucí či správné, ale pro celkový obraz, který se dále pokusím načrtnout, nic z toho není podstatné.

Je třeba si přiznat, že nedotknutelnost života a majetku, od kterých byly na základě strašlivých zkušeností z II. světové války na Západě postupně odvozena lidská práva, která jsme prohlásili za univerzální, nezadatelná a nezcizitelná, ve světě nejsou standardem. Ostatně, je iluzí domnívat se, že s nimi bezezbytku souzní všichni u nás.

Respekt k právům a ohledy na slabší či bezmocné nejsou výsledkem toho, že bychom byli lepší než naši předci, kteří rozpoutali I. nebo II. světovou válku. Je to dáno tím, že žijeme ve státech, které jsou dost silné na to, aby respekt vůči právu, včetně práv lidských, dokázaly efektivně vynucovat.

Fyzické násilí, minimalizované a regulované zákonem, si všude na Západě zatím úspěšně monopolizuje stát. Sýrie, Irák, Jemen (pokud bychom se měli držet v Asii), Demokratická republika Kongo, Somálsko nebo Mali (pokud bychom navštívili Afriku) a desítky dalších zemí či jejich regionů po celém světě jsou místy, kde se státní monopol na násilí buď nikdy neprosadil, nebo se vždy zakrátko zhroutil.

Stav, ke kterému teď nejspíš Afghánistán směřuje, je ve světě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Čína

Návrat Tálibánu

Názor

Rusko

USA

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější