Dvacet let svobody nebylo zbytečných. Afghánci si zkusili strniště i Superstar a zpátky do středověku chce jen část
Analýza Petry Procházkové: V 60. letech minulého století nosily městské Afghánky sukně do půli kolen. Vystřídala je epocha, kdy musely chodit ve stanu zvaném burka. Za posledních dvacet let došlo k revoluci – Afghánci už si nemyslí, že všichni musí vypadat stejně.
Ulice byly skoro prázdné. Pár mužských postav ve vlajících kalhotách, v pase širokých jako vrata do garáže a nabraných do hustého řasení, se pomalu a nejistě pohybovalo podél zdí domů. Rozhlíželi se, jako by se báli, že odněkud může přiletět rána.
Byli zvyklí.
Psal se listopad 2001. Z Kábulu bez boje odešli tálibové, kteří tu uplynulých šest let panovali. Muži tomu nemohli uvěřit a opatrně vylézali z úkrytů. Ještě včera byli za sebemenší prohřešek proti pravidlům tehdejších vládců země trestáni většinou bitím.
Bičíky jim dopadaly na záda, když je tálibové přistihli při poslouchání hudby. Auto jim zabavili, když v něm tálibové odhalili rádio. Kdo doma pálil kišmišovku, skvělou kořalku z obrovských afghánských hrozinek (kišmiš) a po heroinu druhé nejvýznamnější vývozní komoditě, ten dopadl mnohem hůř. Skončil ve vězení, kde byly fyzické tresty na denním pořádku. Podobně by dopadl i pošetilec, který by vyrazil ven v