Evropa se po vítězství tálibů v Afghánistánu obává přílivu migrantů. Politici, včetně českých, preferují pomoc v regionu
OSN odhaduje, že humanitární pomoc bude potřebovat zhruba 18 milionů Afghánců. Někteří z nich zřejmě zamíří i do Evropské unie, která však stále nemá nová migrační a azylová pravidla. Řada politiků přitom raději mluví o pomoci na místě, včetně českého premiéra Andreje Babiše (ANO) nebo místopředsedy vlády a ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD).
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Pokud situace v Afghánistánu nebo jednání Běloruska něco ukázaly, tak že už vypršel čas na to, jak dlouho můžeme čekat, než kompletně přepracujeme evropská pravidla v oblasti migrace a azylu, která potřebujeme,“ napsal na svůj twitterový účet místopředseda Evropské komise Margaritis Schinas, do jehož gesce právě migrace patří.
If there is one thing that the situation in Afghanistan and the actions of Belarus have shown, it is that the clock has run out on how long we can wait to adopt the complete overhaul of Europe’s migration and asylum rules we need.
Τoday @LaStampa https://t.co/1U3WV9jD7i
— Margaritis Schinas (@MargSchinas) August 15, 2021
Jenomže návrh nových pravidel Komise představila už loni v září s tím, že letos by mělo přijít jejich schvalování – v nějaké formě by měla být přepracovaná po domluvě s členskými státy a europoslanci. Sedmadvacítka ovšem mezitím řešila řadu dalších priorit, především pandemii, covidové certifikáty, klimatickou politiku a fond obnovy. Balíček výbušné a nepopulární migrační legislativy s koncem německého předsednictví v prosinci 2020 zmizel z centra pozornosti. Právě Německo přitom bylo jedním z hlavních architektů návrhu, jehož výchozím bodem byl princip takzvané povinné solidarity. Tvůrci si přitom dali pozor, aby se vyhnuli nepopulárnímu pojmu kvóty na přijetí uprchlíků.
Na nějaké formě pomoci se podle návrhu mají podílet všechny členské státy. Pokud nechtějí přijímat azylanty na své území, měly by nově i jinou volbu, takzvané návratové sponzorství.
„Budou zde stále kvóty, které musí každý stát naplnit. Může si ale vybrat, zda si zvolí kvóty v počtu přijatých migrantů, nebo kvóty v počtu případů návratového sponzorství, popřípadě mix obojího. Vím, že tady stále kolují zvěsti o tom, že nakonec v rámci nějakého korektivního mechanismu budou muset státy třeba i přijmout v rámci těchto kvót nějaké azylanty, ale to není pravda,“ popsala eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johanssonová, která se Schinasem návrh představovala.
Pokud se v rámci návratového sponzorství nepodaří vrácení odmítnutých migrantů do osmi měsíců, musí tyto běžence stát přesunout na své území a odtud nadále řídit jejich návrat do země původu.
Vítězství Tálibánu v Afghánistánu ale nyní může situaci v EU změnit. Generální tajemník OSN António Guterres upozornil na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti, že humanitární pomoc bude potřebovat zhruba 18 milionů lidí, tedy asi polovina afghánské populace v zemi. A řada z nich se bude nepochybně snažit zemi pod nadvládou tálibů opustit.
„Konflikty a nestabilita v regionu se dříve či později přelejí do Evropy, a tím i do Rakouska,“ predikoval například rakouský ministr zahraničí Alexander Schallenberg.
Afghánci přitom podle údajů Komise už v minulých dvou letech představovali nejpočetnější skupinu nelegálních migrantů do EU (v roce 2019 jich přišlo více než 34 tisíc, údaje za rok 2020 zatím detailně Komise nezveřejnila). I zmíněná Johanssonová proto teď na setkání unijních ministrů vnitra varovala před zvýšeným migračním tlakem z Afghánistánu. Jen za letošní rok se podle ní v zemi přemístilo víc než půl milionu lidí, další velká část Afghánců už uprchla do sousedních států.
Johanssonová ve svém vystoupení zmínila ona už navržená nová pravidla, tzv. Pakt o migraci a azylu jako důležitý výchozí bod dalšího přístupu, zároveň odsoudila deportace zpět do země. „Nemůžeme nyní lidi nutit vracet se
