Notes: Sbohem, Kábule, ať žijí české volby

Jakmile odněkud odletí velvyslanec s kufry a ochrankou ambasády, nemáte v dané zemi zastání. A tak dopadli poslední čeští občané i několik afghánských rodin svázaných s Českou republikou prací, rodinnými vazbami či službou v armádě. Zůstali před branami letiště, zastaveni tálibánskou hlídkou vybavenou bičíkem a přísným obličejem i argumentem, že by to mohl říct kdekdo, že je na nějakém seznamu a bude posazen do letadla letícího do Evropy. Posledního?

Jak se vyvíjela poněkud nepřehledná evakuace cizinců i ohrožených Afghánců z Kábulu, včera celý den sledovali kolegové z domácí reakce a živě, online, přinášeli každou chvíli nějakou novou zprávu. Prožívali osobní dramata některých ze zoufale čekajících, ale to si přečtete až ve dnech příštích.

Dnes to bylo jako s počasím. Tu zpráva lepší, tu špatná. Každopádně pro ty, kdo si dnešek chtějí zopakovat, je tu náš téměř stenografický záznam: Z Kábulu odletěl český speciál, na palubě jsou afghánští spolupracovníci i velvyslanec.

Všichni, kdo to chtěli a potřebovali, se ale zdaleka do českého či jiných speciálů nedostali. Umělci, herci, novináři, zkrátka afghánská inteligence, která poslední léta vzkvétala, formovala se a věřila, že se dožije lepších časů, má teď utrum. Inteligence rozhodně nebude teď to, co se bude v Afghánistánu platit zlatem.

A utrum má nejspíš i ženský sport, který se sotva stačil vymanit alespoň krapet ze spárů religiózního moralismu.

Tálibán možná alespoň v omezené míře nechá děvčata naučit se číst a psát, ale skákat do výšky, hrát fotbal či tenis, to si asi budou muset odpustit. Snadné to neměly afghánské sportovkyně vlastně nikdy. Popisuje to David Janeczek. Za vydatného přispění české novinářky afghánského původu Fatimy Rahimí vás provede zákrutami afghánského sportu v článku Afghánské sportovkyně měly v zemi složitou situaci i před nástupem Tálibánu. Teď ale ženský sport zřejmě zmizí.

Slavomír Horák tvrdí, že tenhle stav je nadlouho. A částečně uklidňuje svědomí světového společenství větou: „Pravděpodobně však (jako v minulosti) nepůjde ani o bezhlavou, ani o systematickou genocidu všech osob jiného jazyka či náboženského vyznání.“ V komentáři podrobně popisuje, jak si vysvětlit podporu Tálibánu ve městě i na vsi, jak zatočí s korupcí i ženami a co vlastně teď máme od Afghánistánu vybaveného novou, černobílou vlajkou čekat.

Lukáš Prchal zjistil, co čekat od naší vlády a konkrétně ministerstva obrany. Vyzpovídal samotného šéfa resortu Lubomíra Metnara a podle otázek a odpovědí to na moc přátelské posezení u čaje nevypadá. Tak to má být. Novinář je hlasem lidu a lid se ptá: Jak to s těmi afghánskými tlumočníky vlastně je? Pan ministr našemu zvídavému kolegovi odhalil jedno tajemství. Na některé tlumočníky se nedostane místo v české otevřené náruči proto, že měli kontakt s Tálibánem. A na seznamech vyvolených, které teď otevírají brány kábulského letiště, kvůli tomu nejsou. „Proto jsme je nevzali. Tak rychlý vývoj nečekal nikdo,“ říká Metnar. Takové vysvětlení nelze než přijmout s vírou, že je to pravda.

Nejen Afghánistánem živ je člověk a novinář rovněž, navíc téma válek, uprchlíků a hladomorů bývá v naší předvolební kampani poměrně využíváno, přestože jsme už dlouho nic z toho na své cestě středoevropským životem nepotkali.

A tak volič bedlivě sleduje, jak se k dění v zemi pod Hindúkušem vyjadřuje ten či jiný politik, všichni s výrazem znalce tamních pořádků a tradic. Zdislava Pokorná dává čtenářům možnost nahlédnout i do způsobu uvažování a argumentace premiéra Andreje Babiše. Je to rozhovor poučný, zajímavý a návodný. Když totiž nechcete k něčemu zaujmout jasné stanovisko a nehodláte za dost zoufalý vývoj situace nést odpovědnost, řeknete: „K tomuhle se vyjadřovat nebudu,“ nebo: „To je otázka pro armádu.“

Rozhovor má titulek Analýzy, jak rychle se to seběhne‚ jsme neměli my ani CIA. Stažení vojsk z Afghánistánu byl neuvěřitelný amatérismus.

Co by to bylo za noviny, kdyby byť jediný den nezaznamenaly dění v oblasti virů, nákaz a očkování. Testy, roušky, respirátory. Přinášíme přehled pravidel pro návrat dětí do škol. Především mi tahle stať připomněla, že se nám prázdniny chýlí ke konci a nastává zase čas krátkých dnů i temných myšlenek. A pak mi díky Markétě Boubínové naskočilo, že covid nás neopustil, a kdo je očkován, má o asi sedm starostí méně. Zkrátka, přečtěte si to, máte-li dítko školou povinné.

Zatímco děti čeká ranní vstávání, paní ministryni sociálních věcí Maláčovou možná pokuta. Protože šla místo vlády na zahrádku, píše Zdislava Pokorná.

A ještě jednou. Co by to bylo za noviny, kdyby v nich nebylo předvolební Studio N. Tentokrát zpovídá hlavního Piráta Bartoše náš hlavní komentátor Moláček. Je to slušná jízda.

Kromě toho je možné popustit zítra při ranní kávě uzdy nostalgii a otevřít si papírové vydání Deníku N, ve kterém najdete:

Na východ od Hradiště se také dějí věci:

Tálibové prý přišli obsazovat Kábul v žabkách, ale po Američanech a dalších armádách našli na opuštěných základnách tolik vojenské výzbroje, že teď vypadají jako příslušníci elitních jednotek NATO. A aby se vyrovnali svým protivníkům se vším všudy, vtrhli i do posiloven.

Nemůžeme ale při tom všem dramatickém dění v Afghánistánu zapomenout na Bělorusko. A na paní Kalesnikovovu. Bohužel, žádné nové zprávy o tom, jak se ve vězení má a co dělá, nemám. A tak prostě jen pár fotek, které svědčí o tom, že silné osobnosti se dokážou usmívat za každých okolností.