Snaha stavět západní armádu v nezápadní společnosti musela selhat
Komentář Lukáše Dyčky: Faktické vítězství Tálibánu v Afghánistánu nutně vede k zamyšlení nejen nad smyslem celého angažmá, ale i nad dílčími otázkami. A jednou z těch dominantních do budoucna bude katastrofálně rychlé zhroucení Západem vycvičené afghánské armády.
Až dosud bylo obvyklé svádět dílčí selhání Afghánců na korupci. Ano, korupce v Afghánistánu je samozřejmě všude, všichni o ní vědí a je v podstatě „normální“. A to včetně mocenské korupce, kdy politické špičky z úrovně ministerstev dosazovaly protekční velitele až do úrovně praporu a vytvářely si tak své klientelistické vazby. Tím proslul například poslední ministr obrany Bismillah Khan Mohammadi.
Nicméně jen samotná korupce jako vysvětlení nestačí. Koneckonců Tálibán týmiž neduhy trpí také – a přesto zvítězil.
Porážka vládních sil je totiž do značné míry způsobena příliš ambiciózním plánem USA postavit afghánskou armádu podle západního vzoru. Ta tak měla být profesionalizovaná, motivovaná, s kompetentním velitelským sborem, moderní technikou a funkční logistikou. Při pohledu zpět ani jedna z těchto pěti charakteristik nebyla naplněna. A v Afghánistánu nikdy ani být naplněna nemohla.
Hned prvním selháním byla snaha vybudovat národní profesionální armádu tam, kde dosud převládaly miliční způsoby vojenských organizací na kmenovém a etnickém základě. Časem se tak afghánská armáda smrskla z vojenské síly na program umělé zaměstnanosti, která byla zdrojem (relativně) stabilního příjmu pro vojáky – a to v zemi, kde pravidelná výplata je spíše vzácností. Existovaly výjimky jako kvalitní speciální síly, které vládě sloužily ještě donedávna úspěšně.
Tálibán vyhrál válku nad západní představou o správném světě
Ve chvíli, kdy ale pravidelná armáda přestala fungovat a speciální síly ji musely nahrazovat, bylo jen otázkou času, kdy se zhroutí i ony. Tradičně ještě nižší kvalita policie je pak kapitola sama o sobě; zhroucení policie použil Tálibán jako záminku ke vstupu do Kábulu. A část Afghánců jeho ochranu před kriminálními živly zcela jistě uvítala.
Druhá charakteristika – motivace – pak byla v případě afghánské armády problematická vždy. Vojáci armád členských zemí NATO pociťují obvykle hrdost na svou zemi a platilo to i v době ekonomické krize, kdy jejich platy nebývaly nijak závratné. Vlastenectví je zkrátka přirozená součást étosu a identity západních ozbrojených sil.
V Afghánistánu ale tohle fungovat nemůže. Nelze být hrdý na afghánský národ, když
