Národní muzeum ukazuje v nové expozici předměty 20. století, na příběh zapomnělo
Po dvanácti letech příprav otevřelo Národní muzeum expozici k dějinám 20. století. Od prvních dnů budí pozornost, navštěvují ji stovky lidí denně. Zcela pochopitelně, protože národní muzea jsou v každé zemi výkladní skříní. V koncentrované podobě ukazují, jak chtějí být národy vnímány a co ze své minulosti považují za relevantní pro současnost i budoucnost. Co o sobě svým muzeem říkají Češi?
Expozice s lapidárním názvem Dějiny 20. století je ohraničena roky 1914 a 2004 a její začátek vrhá návštěvníky do centra dění. Ocitáme se v zákopu první světové války, vidíme zbraně, přilby, bojová vyznamenání. Na rozdíl od jiných expozic nezačíná vyprávění „shora“, tedy sarajevským atentátem, ale okamžitě se nabízí perspektiva řadových vojáků „zdola“. Můžeme předběhnout, že tento úhel pohledu bude pro celou expozici typický, ovšem ne vždy bude dobře fungovat. Na začátku je ovšem vydařený a pohled do zákopů upomíná třeba na britské Imperial War Museum.
V divadelním pojetí se nese i další kapitola, která ukazuje shazování rakouského státního znaku z městského domu. Jako ústřední exponát je zde hlava sochy Panny Marie ze staroměstského sloupu, další symbol okázalého zúčtování se starým režimem. Od tohoto místa dále ovšem expozice ztrácí na přehlednosti. Architekti náhle opouštějí divadelní scénografii a vysílají návštěvníky do stísněného prostoru, v němž kolmo i nakoso stojící černé bloky s vitrínami vytvářející stěží uchopitelný labyrint.
Struktura expozice se vyjevuje teprve při podrobnějším čtení. Autoři ji navrhli jako
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
