Tenhle soudce je náš člověk. V české politice je respekt k právu na posledním místě, nejdůležitější je vlastní zájem
Komentář Jana Urbana: Zoufalý protest nejsvědomitějších zástupců dnešní české justice proti snahám prezidenta přímo ovlivňovat rozhodování soudů přišel, bohužel, s nejméně třicetiletým zpožděním. A pokud se nestane něco mimořádného, bude zřejmě nutné přiznat si, že přišel příliš pozdě.
Mnozí staří advokáti, kteří pamatují stav justice před rokem 1989, se shodují v tichém a posmutnělém konstatování, že předvídatelnost rozhodování tehdejších soudů byla vyšší než dnes. Pokud tedy nešlo o „prvohlavový“ politický proces, anebo pokud účastníkem i civilního řízení nebyl někdo „z nomenklatury“. Pak fungovalo takzvané telefonní právo nikdy nezaznamenávaných přání a dotazů z OV KSČ – a příkazy předsedy soudu se plnit prostě musely.
Už tehdy, a to je dnes samozřejmě přiznávaná pravda, nebyl stát postaven na právu, protože dával mocensky vlivným lidem nadřazenost a nedotknutelnost. Slovy Karla Schwarzenberga, bylo to „lupičské doupě“. Podle citovaných starých advokátských vlků je to ale dnes v některých ohledech ještě horší. Formální přijetí demokracie totiž nikdy a u nikoho nenahradí charakter.
Marasmus nepokornosti před právem, ve chvílích, kdy proti němu stojí moc, je civilizační chorobou všech postkonfliktních společností – a nejenom jich. Příklad Polska přesvědčivě ukazuje, že úhelným problémem transformace posttotalitní justice není komunistická minulost soudců – ale jejich charakterová pevnost vůči jakékoliv moci.
Přirozený respekt k právu
Je jenom jediný důvod, proč by justice měla být lepší než společnost, ve které funguje – a tím důvodem je