Cyklista o etiketě v lese: S turisty počítám i na cyklostezce, s křikem „uhněte“ si jen uděláte nepřátele
Pokud by lidé trochu přemýšleli, v přírodě by nepotřebovali pravidla. Dohodli by se i bez nich, myslí si Martin Imrich, který v přírodě stráví stovky hodin ročně. A to jako cyklista, turista, skialpinista i rodič.
Bojíte se jezdit na kole v lese?
Ne. Les má obrovskou výhodu v tom, že když se něco stane, je to většinou vaše chyba. Mohu to ovlivnit sám a záleží na mých schopnostech, ale také na tom, jak dokážu předvídat situaci a jak se dokážu v lese chovat. Neexistuje tam žádný cizí faktor, jako je auto vyjíždějící ze zatáčky a podobně. Nebojím se ani divokých zvířat. Ročně na kole v lese najezdím asi 700–800 hodin. Jsem nadšený cyklista a často jezdím ráno, takže je větší šance, že potkám nějakou zvěř. S tím je však minimální problém. Většina mých výjezdů směřuje do hor.
V lese ale nejste jen jako cyklista…
Kombinuji to. Pokud je někdo nadšeným turistou, skialpinistou nebo lezcem, umí si svůj program najít po celý rok. Na jaře jsou tréninky a závody v cyklistice, to mě baví, ale jsem z toho také rozbitý a pak je problém to skloubit s horami. Teď když už mám dítě, se snažím věnovat pěší turistice, která obvykle začíná na podzim a až do jara se mísí se skialpinismem. Dříve jsem také lezl, například v Tatrách. Vyzkoušel jsem od každého trochu a jsem rád, že si nyní mohu vybrat pestrou kombinaci v závislosti na podmínkách a sportu, který mě baví. Jsem rodič, turista, cyklista i skialpinista.
Stává se vám jako cyklistovi, že se setkáte s turisty?
Musím říct, že vůbec ne. Myslím si, že to souvisí také s tím, že v lesích u nás v okolí Žiliny je méně lidí než v Bratislavě, kde je dost plno. V Malých Karpatech to už pravděpodobně praská ve švech. Jsem také trochu samotář, většinou chodím sám a ráno, když v lese nikdo není. Díky tomu, že chodím hodně a každý den, vím přesně, kde může být více lidí. Proto volím trasu tak, aby byl kontakt minimální. Pokud mám nějakou silnou stránku, pak je to schopnost vcítit se do polohy druhého člověka. Vím, že turista se nechce dostat do situace, kdy ho někdo ohrožuje, a mám to na paměti. Mám v hlavě hlas, který mi říká: „Uber plyn! Zpomal! Pozdrav a jeď dál!“ S turisty opravdu nemám problém.
Co má cyklista udělat, když mu do značené cesty vstoupí turista, který tam „nemá co hledat“? Někteří cyklisté zastavují a vysvětlují, jiní to neřeší, další ale třeba křičí.
Kdybych chtěl někomu dát najevo, že já jsem v právu a on se mýlí,
