Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Pojďte se podívat na ty lebky.“ O dějinách krutosti a útrpného práva

Sekera a špalek se u nás ke stínání nepoužívaly, ale přesto tato kulisa nechybí v mnoha hradních expozicích hrdelního a útrpného práva. Foto: ČTK
Sekera a špalek se u nás ke stínání nepoužívaly, ale přesto tato kulisa nechybí v mnoha hradních expozicích hrdelního a útrpného práva. Foto: ČTK

Komentář Martina Foltýna a Marie Koldinské: co nabízejí návštěvníkům „mučírny“, „hladomorny“ a nejrůznější „muzea tortury“? Patří k hradům a zámkům stejně jako perníková srdce k pouti, ale je to pravdivý odraz historické reality? Anebo fantazie vycházející vstříc vkusu lidí, které více než dějiny zajímají horory?

Jste mladý člověk, potřebujete se pobavit, pojďte se podívat na ty lebky.“ Tak lákal v nesmrtelném humoristickém románu Jeroma Klapky Jeroma Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) do krypty venkovského kostelíka místní průvodce cestovatele, kteří chtěli na prázdninových toulkách poznat krásy rodné země. A velmi podobně jako angličtí džentlmeni v knize vydané poprvé v roce 1889 jsou lákáni k návštěvě mnohých památek i čeští turisté v létě roku 2021.

Morbidnost zaujme snad každého cestovatele. Průvodci na hradech a zámcích zpestřují prohlídky návštěvou „mučírny“ či „hladomorny“, v níž sice nebyl nikdy nikdo mučen ani mořen hladem, avšak jako protiváha k suchým faktům, která často ocení jen zapálení fanoušci historie, se právě tohle velmi hodí. Je to i skvělá příležitost představit jednu z temných stránek dějin, totiž hrdelní a útrpné právo. Leda hnidopiši v tom mohou vidět lacinou senzaci. Dějiny nejsou jen data, naroubovaná na výklad o střídání majitelů panství či o stavebním vývoji hradu či zámku, ale i příběhy konkrétních lidí, smýkaných nelítostnou mašinerií středověkého či raně novověkého práva, které často mívalo ke spravedlnosti daleko.

A tak se uprostřed vrcholící turistické sezony vnucuje otázka – co vlastně ony „mučírny“, „hladomorny“ a nejrůznější „muzea tortury“ návštěvníkům nabízejí? Patří totiž k historickým objektům stejně jako perníková srdce k pouti. Je to pravdivý odraz historické reality? Anebo fantazie vycházející vstříc vkusu lidí, které více než dějiny zajímají horory?

Makabrózní exekuce a kat intelektuál

Letos si připomínáme čtyři sta let od staroměstské exekuce. Není před ní úniku. Muži, kteří přijali smrt 21. června 1621 z rukou mistra popravčího měst pražských Jana Mydláře, vlastnili panství hlavně v západních, severních a východních Čechách. Návštěva mnoha zdejších šlechtických sídel se tak neobejde bez rozehrání divokých variací na téma trest smrti v 17. století a kat Jan Mydlář, vycházejících vesměs z Pamětí kata Mydláře od Josefa Svátka. Jde však o literární fikcí bez jakékoli opory v historických pramenech. Základní ideu Josef Svátek převzal ze Sansonových Pamětí pařížských katů, které narouboval na české prostředí. Nabídl příběh katovské dynastie, kde se řemeslo dědí z otce na syna a kde hlavní hrdinové navzdory své pochmurné profesi nejsou primitivní hrubiáni, ale vesměs sympatičtí a přemýšliví glosátoři malých lidských osudů i velkých dějin, jejichž zlomové chvíle se zhusta odehrávaly právě na popravištích. V historický základ Svátkovy beletrie občas věří i učitelé dějepisu, tím spíše pak někteří sezonní průvodci. A tak turisté v letošním roce stejně jako generace před nimi poslouchají tklivý příběh o vzdělaném katovi, který původně studoval medicínu a na katovské řemeslo se dal z nešťastné lásky.

Skutečný Jan Mydlář ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější