Zpráva z běloruské vyšetřovací vazby: Zápas o to, aby se z vás nestalo zvíře

Vedou mě betonovou chodbou. Šedá podlaha, dolní části stěn namalované olejovou barvou. Nic víc nevidím: vlastně mě nevedou, spíš táhnou, levou ruku mi zkroutili a hlavu tlačí k zemi, pravou ruku mám držet za zády, pravá ruka ještě drží igelitový sáček s pár věcmi, sáček poskakuje po zadku – všechno, co mi zbylo ze světa, kde jsem ještě před dvanácti hodinami byl sedmačtyřicetiletým otcem tří dětí a redaktorem největšího a nejpopulárnějšího časopisu, který v běloruštině existuje.

„Ke zdi! Ruce za záda!“

V zámku rachotí dvaceticentimetrový klíč.

„Mazej do cely, frajere!“

Cela mě vítá hnilobným dusivým koncentrovaným pachem moči a hovna, ponořil jsem se do něj – do vody svého nového života.

Nezhasínají nikdy

Bílé ostré řezavé světlo udeří nejen shora, ale i ze dvou lamp z boku. Rozhlížím se, mžourám po přítmí z chodby. Dvoupatrové pryčny – žádné matrace, polštáře, holé desky. Mezi nimi se zvedá od pasu nahý, zarostlý štíhlý snědý kluk, asi pětadvacetiletý. „Jehor! Terorista!“ – podává mi ruku a ve vteřině ukazuje papíry o zadržení.

„Mám štěstí, dali mě k politickému,“ pomyslím si. Mluví o tom nejen papíry. Byl jsem připravený ocitnout se v cele s kriminálníkem nebo provokatérem, ale už jen pohled na toho chlapce svědčí o něčem jiném – inteligentní hlas a otevřená tvář nezkaženého člověka, která mi něčím připomíná Toma Cruise z doby Top Gunu.

„A já jsem redaktor Naší Nivy – znáte ten časopis?“

„Naše Niva! Jasně! A takové lidi zavírají!“

Chlapec má zjevnou radost z nového souseda.

Jako první mi navrhuje, abychom si dali chleba. Celé i nedojedené kousky leží kůrkou dolů na holém špinavém hnědavém stole mezi drobky. Už jen z pomyšlení na ten chléb se mi zvedá žaludek, ještě cítím – ještě jsem si nezvykl na koncentrovaný smrad dávno nebo nikdy nemytého záchodu, který je hned tady v rohu. Vytáhnu ze sáčku zbytek čokolády – když mě dnes brali z domu před slzícími zraky sousedů, žena mi strčila do ruky tabulku čokolády a jeden bonbon. Kus čokolády jsem si dal k večeři ještě v autě v konvoji.

Přečtěte si také

Náckové, neoliberálové, genderisté a neomarxisté na každém kroku aneb nezjevné příčiny polarizované společnosti

„Vezměte si půlku!“ Jehor neváhá, doslova se na ni vrhne, ale odlomí si jen jeden z pěti dílků, které ještě zůstaly.

„Ne, ne, ne, zbylé jsou pro vás!“

Vykám mu a i on přešel na vykání.

Rychle požvýká svůj kousek a navrhuje, abych si lehl na jeho pryčnu, protože „na ni nejmíň svítí“. Aha, takže na noc to nezhasínají? Kriminálníkům ano, ale v celách, kde je byť jen jeden politický, nikdy, říká Jehor, co se dozvěděl od spoluvězňů kriminálníků. Nezhasínají světlo a do postelí nedávají matrace.

„Dvacet let“

„Co se mnou bude, co myslíte?“ – vyptává se. „Pustí mě? Nic jsem neudělal, jen jsem byl přihlášený do jednoho protestního chatu. Vyšetřovatel říká, že dostanu maximálně dvacet let.“

Vysvětluji mu, jak rozumím logice tohoto systému. Myslím si, že člověk má být realista a připustit jakékoliv, i ty nejhorší možnosti – tedy že tě nepustí nikdy. Jehor je jiný: nechce se zbavit myšlenky, že ho zanedlouho pustí. A hodiny hlasitě vypočítává, kdy se to stane. Jednou mu to vychází na úterý, jednou na pondělí.

Ve třiceti dvou letech je ještě úplně nezkušený, za mřížemi je poprvé. Zhublý a trápením ještě tmavší vypadá na svůj věk velmi mladě, elektrikář v hypermarketu Jevroopt, s vysokou školou, se kterou se i tak neuplatnil. Z otázek vyšetřovatelů si vyvodil, že ho zadrželi proto, že studoval na univerzitě v Polsku. „A proto mě zadrželi! Nemohou zadržet pět tisíc lidí, kteří byli na tom chatu!“ hledá jejich logiku.

Přečtěte si také

Vrbětice, proruští žoldáci a konec beztrestnosti

Je čistý a naivní tento „terorista“ – elektrikář.

„Zrovna jsem si našel novou práci! Takové dobré místo – 500 eur za měsíc mi to tam vychází, kdybych dělal na půldruhé směny. Myslíte, že mě vyhodí?“ trápí se Jehor. „Nemusí mě vyhodit! Jsou šikovní, nějak to vymyslí, přesunou mě z jednoho oddělení do druhého. Dnes lidé všude totálně drží spolu.“ A to je pravda, do toho ani já nevrtám.

Jeden grošík

„Podívejte, co jsem našel, polský groš! Kdyby se zbrousil, mohli bychom s ním krájet jako nožem,“ podává mi minci. Odtáhl jsem dlaň, mince padá na zem.

„Co – myslel jste, že je to provokace?“ nechápe Jehor.

Mlčím.

Můžou, Jehore. Můžou zavřít i pět tisíc.

Přečtěte si také

Oprátky pro Lukašenkovy nepřátele

Vysvětluji mu, že teoreticky jeho a desítky takových „teroristů“, jako je on, musí pustit, že masové zatýkání v takové věci se dělá jednoduše kvůli zastrašení a aby aktivním lidem mohli sebrat peníze a techniku. „I vy se dostanete ven, uvidíte!“ – přesvědčuje mě Jehor.

„Já jsem jiný případ,“ říkám mu. „Nás taky sebrali kvůli zastrašení – zastrašení těch posledních novinářů, kteří ještě neemigrovali. Aby v panice co nejdřív odešli. Ale já a mí kolegové jsme také ještě rukojmí, které potřebují na obchod se Západem.“

Evropa zavádí sankce v reakci na represe v Bělorusku. Odpovědí je zatýkání aktivistů, zavírání médií a společenských organizací. A tak dále po stejné spirále.

Dobrou noc!

Dohrála státní hymna, to znamená, že je konec dne. Kroutíme se na holých prknech a snažíme se usnout. Jemu to jde, mně ne. Otáčím se jednou nalevo, potom zase napravo – už víc než dvě hodiny, prkna mě, nezvyklého, tlačí do žeber.

Počítač mého mozku horečnatě prochází všechno, co se stalo dnes a za celý tento rok: maskovaní lidé běží k mému domu, moje roztřesené prsty, jak se snaží ťukat přesně, když píšu zprávu kolegům, ale nejde jim to, maskovaní lidé jsou už ve dveřích. Co jsi mohl udělat jinak? Co jsi řekl špatně? Jak ses mohl před tímhle zachránit? Proč jsi neodešel do ciziny, idiote, proč jsi dál dělal žurnalistiku v zemi, kde se dělat nedá? Co teď prožívá žena? Děti? Máma? Co bude?

Přečtěte si také

Milton proti davu: Co nám o intelektuální svobodě a cenzuře říká staletí stará zkušenost?

Na chodbě rachotí mříže, po betonu ťapají gumové kroky, řinčí železné dveře. Do cely se vevalí dva lidští tvorové: jeden ve špinavých otrhaných texaskách, nikdy neprané kšiltovce a s kruhy pod očima, druhý, hubený jak lunt, ve vybledlém oranžovém tričku a vyhrnutých dlouhých šortkách, které byly kdysi dávno modré a hráškově zelené. Tvorové nám podávají ruce, já jim pěst. Je hned vidět, že toto nejsou političtí.

„Kurva, to je jaká k…? A kde jsou matrace? To spíte bez matrací? Kurva, službáá!“ ze všech sil zabubnuje do železných dveří. „Služba, proč jsi mě strčil do díry?“ Hřmot ještě nějakou dobu pokračuje. Služba na něj křičí, že matrace jsou na dezinfekci, a kdy se vrátí, se neví. Slyším poslední slovo mladého dozorce, výsměšné, s nataženou poslední slabikou: „Dobrou nooc!“

Jako zvířata před povodní

Ti, které sem právě dovedli, si už ze stolu berou chléb, rychle se cpou, celý den je na okresní policii drželi o hladu. Vytahuji svoji čokoládu, nabízím jim každému jeden dílek. Tváře se jim na moment rozzáří. Nevím, jak se mám chovat mezi kriminálníky, chodím po cele z kouta do kouta jako zvířátko v zoo. Jehor ty dva zná, už tady předtím nocovali. Sleduju Jehora. On problém nemá a povídá si se sousedy jak s obyčejnými lidmi – jako by to byli sousedé nebo spolužáci, jednoduše a klidně. Když jednomu z recidivistů z horní pryčny spadne špinavá rouška, Jehor ji zvedne a podá mu ji tak, jako by podával v autobuse nějaké ženě jízdenku, která jí upadla. A on mu za to poděkuje přesně takovým hlasem, jakým by mu poděkovala žena, které upadla jízdenka.

Je to jedna z malých cel, v Okrestině a ve Volodarke jsou i takové, kde je dohromady 25 lidí. Nebo bývá 16 lidí v cele pro čtyři – tak umísťují politické, odsouzené na administrativní vězení, lidi tady „převychovávají“ dušením.

Kriminálníci, zdá se, už jsou zvyklí na to, že sedí s politickými. Už se s nimi občas potkali a tohle nové soužití vnímají jako novou normu. Ve vězení je to jako na malém ostrově, kde se zvířata v lese zachraňují před povodní, jsou tam všichni společně – vlk i zajíc, i liška, i křeček, i medvěd – všichni trpí a čekají, dokud voda neopadne, nikdo nikoho nekouše a nejí. Možná že jen do té doby, než hlad začne být kritický, to nevím.

Jeden z kriminálníků se diví mé běloruštině a mému vykání. „Zvykejte si na novou moc!“ zavtipkuju si. Všechno to jsou drobní kriminálníci: zloději, alkoholici – žádný výkvět světa zločinu. Říkají, kde se jak sedí, kde jsou jaké normy a předpisy. Že v SIZO se nikdy nikdo nepere. „V base si dej pokoj!“ Ale v zóně, tam si dávají přes hubu běžně. Když jsou s politickými, kriminálníci se zamýšlejí nad tím, co znamená „nazývat se lidmi“, jak psal běloruský klasik Janko Kupala.

Dopis Světlaně

Kriminálníci, stejně jako my političtí, nejvíc trpí tím největším týráním našeho trestního systému, které popsal v románu Vzkříšení Lev Tolstoj a které dnes, ve vyšetřovací vazbě, bylo dovedeno k dokonalosti a z kterého se vězni můžou zbláznit: prázdnota, nicnedělání, nemožnost něčím se zaměstnat. V celách, ve kterých sedí političtí, nesmíte mít noviny, knihy, navzdory normám nám zakazují ještě pera a tužky.

Můj největší poklad jsou dvě vypálené zápalky, které jsem našel ve štěrbině. Těmi jsem naškrábal na druhou stranu vyšetřovacího protokolu krátký dopis laureátce Nobelovy ceny Světlaně Alexijevičové, který se podařilo propašovat na svobodu.

„Vedoucí, dejte nám nějaké noviny, jakékoliv!“ prosí drobný zloděj dírou na jídlo ve dveřích každého, kdo okolo dveří projde. A vyslechne si kamenné a lživé: „To je zakázané!“

Spolubydlící kladou otázky, já jim vyprávím všechno možné a přerůstá to do přednášek z evropských dějin. Což dává životu smysl, vytrhává to z otupění způsobeného nevyspáním. Není tu nic takového, pomocí čeho byste se mohli začít měnit, rozvíjet v sobě to lepší, abyste viděli východisko. Ne, tady je jen jediný cíl: vytvořit podmínky, které budou tak nesnesitelné, abyste měli hrůzu z toho, že se sem dostanete znovu. Ale nefunguje to. Bělorusko má nejvíc vězňů na počet obyvatel v Evropě. Podle všeho jediné běloruské prvenství.

Kruhy pekla

Většina těch nešťastníků, se kterými mě tady osud spojuje, žije jen jedním dnem. Zítra zapomenou na včerejší trápení a budou přemýšlet o své porci požitků pro tento konkrétní den – lahev laciného vína, dávka. A na to všechno potřebují peníze. A znovu sestupují dolů po kruzích pekla, kde – buď jen na nějakou dobu, nebo navždy – z vás dělají „už nečlověka“, tvora, který jen vegetuje, který dostává jíst jen přesně tolik, aby nezdechl, kterému dávají okénkem ve dveřích jen tolik kyslíku, aby se neudusil, a šedých lístků toaletního papíru – přesně tolik, aby si tvor nezačal utírat zadek holou rukou.

Daleko zůstaly vymoženosti evropské kultury. Zachovat si tady lidskou důstojnost, to hlavně znamená udržet si elementární normy hygieny a zdraví. Život – pokud jste politický – se tu mění ve dne v noci na zápas o to, aby se z vás nestalo zvíře.

Přečtěte si také

Eda se v cele KGB drží. Jako jeho táta, říká o vězněném Babarykovi mladším jeho partnerka

Přebírám od kriminálníků vychytávku: dá se spát na umělohmotné lahvi s vodou. Nejlepší je, když do ní nalijete vodu jen do půlky, pak netlačí do hlavy.

Lidé systému – majoři, praporčíci, zdravotní sestry – můžou mít sem tam záblesky milosrdenství, ale systém se svými instrukcemi funguje tak, aby se člověk cítil jako zvíře bez práv. Aby toužil jen po jednom: aby mu nevzali ještě i kousek chleba a možnost aspoň nějak ležet. Protože na samotce nemáte ani to.

Je-li to člověk?

Účinnost systému je založena na drobnostech.

V jedné cele na záchodě, tedy v díře, do které vede žlábek, nefunguje splachování, a vy máte jen lahev s vodou, kterou pijete a na které spíte, a ne že byste s ní měli ještě po sobě splachovat. Záchodové štětky jsou na každé cele, ale všechny tak odřené, že z nich zůstalo jen držátko, a je nesmírně těžké setřít zbytky hovna do té míry, aby ho voda z lahve mohla smýt.

A jsou cely, kde je jen kýbl, a přitom tam sedí patnáct lidí. Znám studentku-jedničkářku, kterou zavřeli na patnáct dní za neopatrná slova na maturitním večírku. Nedokázala překonat stud chodit všem na očích na kýbl a odešla z vězení s neprůchodností střev.

Další cela. Splachovadlo je zde zatarasené tlustými kovovými pláty. Vodou a stříkanci moči zezdola už úplně zrezavěly. Ale nejhorší jsou těžké železné dveře, protože v pantech vždy při otevírání a zavírání zavyjí pronikavě jako jakutský vítr. Když je na cele 16 lidí, někdo nutně chodí na záchod i v noci a zlověstné skřípání vzbudí všechny ostatní, ještě i ty v sousedních celách. Člověk začne zoufale bojovat o poslední minimum svého pohodlí. Snaží se zjistit moment v poloměru otáčení dveří, kdy neskřípou, a dohodnout se se spolubydlícími, aby dveře úplně nezavírali a úplně neotvírali, ale jen odsud posud. Jenže dohoda se porušuje, protože na cele je samozřejmě vždycky nějaký tupec, který žije ve vlastním vesmíru, a jeden vězeň ve stavu zoufalé beznaděje, který nic neposlouchá a nic necítí, jen nekonečný strach z toho, že tu zůstane, v tomto jiném světě.

V jiné cele – politické v IVS neustále přesunují z cely na celu, což posilňuje pocit bezmocnosti, vykořeněnosti, nestihnou se spřátelit, s nikým se sblížit – není odpadkový koš a všechno je zasypané větší či menší špínou. Třikrát poníženě prosíte okénkem ve dveřích o smeták nebo nějaký sáček, dozorce řve, že nic nebude. Druhý den ráno tentýž dozorce řve kvůli hromadě špíny, kterou jste tam pečlivě smetli do kouta. „To má kurva znamenat co? Okamžitě uklidit!!“

„Nemáme tady smeták,“ blábolíte poníženě.

„Na to vám seru!“ Procedí s lety vybroušenou intonací.

V paměti se mi každou chvíli vynoří kniha Je-li toto člověk od Prima Leviho, který přežil Osvětim. Všechno vám vzali, svobodu, věci, čas. Ale o lidskost první přicházejí kati, ne oběť.

Odřezek mýdla

Smetáky v celách většinou jsou. Jenže lopatku jsem neviděl ani jednou. Když zametete, musíte smést všechno na papír – ale z papírů máte jen doklady o zadržení, které je obvykle potřeba nosit s sebou, a – haha! – informaci o vašich právech. Když ne na papír, dá se to smést špinavým hadříkem, který se válí na podlaze, vysypat do umyvadla, ve kterém se umýváte – jinak není kam. Když je tam další hadřík na mytí umyvadla, namydlíte ho stejným odřezkem mýdla, jediným pro celou celu, kterým si všichni na cele umývají ruce, ponožky i všechny části těla, i lžíce před jídlem – vždyť kousek mýdla je jen jeden.

Mýdlo leží na umyvadle bez mýdlenky, a tak plave a roztéká se. Kdyby byly v celách mýdlenky, i tento odřezek mýdla s hrdým nápisem „toaletní“ – to cosi šedého a měkkého jako plastelína – by vydržel dvakrát déle. Ale mýdlenky tam nejsou.

A umývat se musíte, protože jste pochopil, že se změníte v hovado, když se přestanete umývat. Pokud jste měl pod košilí tílko, vysvlečete si ho a budete se jím utírat jako ručníkem. Hlavu si budete umývat nad umyvadlem, zadek z lahve nad záchodem. Dny jsou horké, na cele je něco pod 40 stupňů a dusno, vždyť se stále někdo myje a někdo suší vyprané oblečení.

Začnete nenávidět Běloruský červený kříž s jeho slizkým vedením z ministerstva zdravotnictví – který vězně naoko zásobuje hygienickými potřebami. Červený kříž, jehož představitelé sedí téměř v každé „volební komisi“ u každých „voleb“.

Uvařená vejce

Když je na cele mnoho lidí, někdo už hladový začíná snídat a někdo hned vedle, metr od něj, se ještě vyprazdňuje, aby uvolnil místo porci krup ve vodě a kousku chleba.

Černý chléb je mazlavý jako hlína. Bílý je suchý, drobí se. Oba jsou bez chuti jako ostatně všechno tady. Jednou za několik dní čtvrtka rajčete a za dalších půlka okurky. Jindy lžíce kyselého zelí. Za pár dnů máte už fyzickou potřebu vitaminů. Zdá se vám o jablkách. Zdá se vám o návštěvě u babičky, která vám nabízí misku červených malin.

Jednou se stalo, že nám lidský službukonající okénkem prostrčil misku vařených vajec, báli jsme se sníst dvě najednou, abychom nedostali průjem, ale mít je na cele ve čtyřicetistupňovém vedru jsme nechtěli, tak jsme mu jich část vrátili. Jindy nám děvče prostrčilo misku konzervovaného hrášku a my si ho dva dny přimíchávali do polévek a do kaše.

Postupně, třetí, pátý den ti nejštítivější začínají ze stěn železných misek seškrabovat oslizlou vrstvičku, aby se neztratila ani jedna kalorie, ani jedna šance na mikrogram vitaminu C. Přežít! Přežít a zůstat člověkem, přikazujete si. Chléb do misky, aby se nedotýkal stolu. Misku po jídle oplachujete bleskovými pohyby ukazováčku. Není to těžké: miska nebývá nikdy mastná.

Ženský smích

V sousedních celách, ve stejných podmínkách, sedí politické vězeňkyně – ženy. Jednou se odtamtud ozval smích. Co je rozesmálo? Ženský smích v nás vyvolává fontánu dopaminů, jako závan normálnosti ze světa živých.

Později jsem se náhodou potkal s jednou z té cely. Řekla, že k nim na celu dovedli ženu, která měla u sebe párky. Zadrželi ji, když šla domů z nákupu. Tak ji dovezli do basy i s párky. „To byla nejlepší večeře za celou dobu,“ povzdechla si její spolubydlící.

Ženu, která přinesla párky, bohužel stále nepustili. Čtyřiačtyřicetiletá dobrovolnice z fondu Země pro život je stále za mřížemi, teď ji převezli do jiné basy. Podle oficiální formulace ji „zadrželi 9. července v průběhu operace Výboru státní bezpečnosti pro očistu od radikálně naladěných osob“.

Sorta podlidí

V dalších celách jsou občané jiných zemí, kteří čekají na deportaci. Někteří půl roku, rok, dva roky, jejich rodné země nijak nepospíchají, aby je přijaly. Tito vězni mají matrace a na noc jim zhasínají světlo. Ještě mají dva zlaté bonusy: každý den je na dvě hodiny vyvedou na procházku na vězeňský dvůr a večer dostanou po jednom krajíci černého a bílého chleba navíc. Ani nejbezcitnější službukonající praporčice či lékaři se nevydrží dívat na vězně čekající na deportaci, zaseklé v tomto světě na dlouhé měsíce nebo roky.

Praporčice občas na chvilku postávají u okénka – i pod kalhotami uniformy jsou ženské tvary a z nich probleskuje svěžest a svoboda – a ztratí pár lidských slov s těmito chudáky různých barev pleti. A doktoři těmhle nešťastníkům nasypou tabletky: aspirin, Demerol, něco víceméně nevinného – aby se v tom vedru aspoň trochu prospali.

Někde stovky kilometrů odtud plují po moři z Libye k hranicím Evropské unie migranti, bloudí lesy na litevských hranicích – bolest a hrůza Evropy. Sedli na lep zákeřným slibům převaděčů o záchraně. Jak moc jsou ti nešťastníci tam na moři nebo v lesích šťastní v porovnání s námi na Okrestině. Ti očekávající deportaci jsou zde také podlidmi. Ale my političtí jsme podlidmi té nejnižší, nejzhoubnější sorty.

Drobečky štěstí

Když můj spolubydlící dostane nával strachu – my političtí jsme znovu na cele dva, recidivisty odvezli do SIZO –, vytáhnu posledních deset gramů čokolády, nadrobím ji do ovesné kaše. Každému aspoň pět úlomků. Kaše rozkvete ohňostrojem chutí. V každé lžíci břečky je příchuť domova, minulosti, štěstí. A sváteční snídaně zvedá náladu.

V ten den přibyl do cely další spolubydlící „podezřelý z terorismu“. Takoví jsou v každé cele po jednom, nedávají je spolu. Většinou inteligentní a vzdělaní. Tento učí na Běloruské národní technické univerzitě.

Celý terorismus těchhle teroristů spočívá v přihlášení se do protestního chatu, který podle všeho založily samotné tajné služby. V protokolech o zadržení mají zapsané všichni totéž: „26. června t. r. po dohodě s neidentifikovanými osobami uskutečnil prostředky výbušného zařízení (následuje dlouhý popis velkého počtu jeho součástek) výbuch 11. antény radiolokačního komplexu Antej Vojenských námořních sil Ruské federace v Minské oblasti Běloruské republiky.“ Ještě jsem zapomněl, že na začátku se ještě píše „s cílem destabilizace společensko-politické situace“.

„Odseděl jsem šest a půl roku, ale teroristu vidím poprvé!“ řekl včera s respektem podsaditý ryšavý brach z dělnického mikrorajonu v Minsku.

„A tu vybuchlou anténu ukázali?“ – ptá se. „Blbost! Kdyby ji fakt vyhodili do vzduchu, byla by všude, i v žehličce.“

Bratrstvo je zvyklé o všem pochybovat a nikomu nevěřit. „Nevěř, neboj se, nepros,“ je starý princip přežití v sovětských basách.

Nesnesitelná úvaha

„Teroristé“, pokud opravdu ten chat jen četli a nic do něj sami nepsali – a není proč jim to, zpravidla naivním, nevěřit –, se za deset dnů dostanou ven. Seberou jim telefony a peníze. Ale co ty? Redaktora můžou obžalovat z čehokoliv. Oknem jsem viděl, jak vedou mé kolegy. Slyšel jsem, jak přiváželi stále další a další zadržené včetně Alesia Beľackého z centra Jar, lidsko-právního aktivistu známého v celém světě.

Brach ze Serebjanky chrápe na horní pryčně zprava. Pod ním se za pověšeným mokrým tričkem snaží před nezhasitelným světlem schovat kluk obžalovaný z „urážky představitele orgánu státní moci“ (včera nám šeptem povyprávěl, že jeden z operativců, kteří ho zatýkali, mu cestou zašeptal: „Držte se!“).

Nade mnou jakoby na neviditelném kole se kroutí narkoman. Byl na metadonovém programu, ale pak jednou neodolal. Nyní má třes, nic nejí a kýchá sople na všechny strany. Je hubený a žlutý jako vosk a kulhá, je mu 37 let a měli by mu už měnit kyčelní kloub. Nadává a sténá.

Choulím se na holých prknech, lahev pod hlavou místo polštáře, zakrývám si rukou oči před všude pronikajícím světlem a vedu svou těžkou, nesnesitelnou úvahu: co se mnou bude, co bude s mými dětmi?

100 procent a 99,7

Pokud mě odsud převezou na Volodarku, bude to konec. Ty, kterým ukážou obžalobu, už nepustí. V Bělorusku je sto procent rozsudků v politických procesech ve smyslu obžaloby (ostatně, v Bělorusku je i v kriminálních procesech 99,7 procenta rozhodnutí ve smyslu obžaloby, odvolat se nelze). Včera jsem se vystrašený chytil při tom, že jako figuranti procesů z roku 1937, kteří na sebe nakydali všechno, jen aby je přestali mučit, prosím Boha, aby mě už co nejdříve převezli na Volodarku – raději jistota basy na x let než tohle čekání bez konce na téhle lahvi pod tímhle bílým světlem.

Na dně mého vězeňského sáčku ještě leží zmačkaný, jakoby jiným světem utlačený bonbon od ženy – čtyřicetigramová „Minská griláž“ v sytě červeném obalu, na kterém veselý a hrdý ježek vleče gigantické žluté jablko.

Ze slovenštiny přeložila Helena Grundmanová.