Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Zabili ji. Jako psa.“ Smrt uvězněné imigrantky sáhla Japonsku do svědomí

Wišmě každým dnem ubývalo sil. V polovině února ji vyšetřil do zařízení přidělený lékař, konstatoval, že hladoví, a doporučil převoz do nemocnice. Tou dobou už udržela v žaludku jen tekutiny, pak už ani ty ne. Ale „i když už byla tak slabá, že se skoro nedokázala hýbat, pořád ji podezírali, že nemoc předstírá,“ stojí ve vyšetřovací zprávě. Foto: Kjódó via Reuters
Wišmě každým dnem ubývalo sil. V polovině února ji vyšetřil do zařízení přidělený lékař, konstatoval, že hladoví, a doporučil převoz do nemocnice. Tou dobou už udržela v žaludku jen tekutiny, pak už ani ty ne. Ale „i když už byla tak slabá, že se skoro nedokázala hýbat, pořád ji podezírali, že nemoc předstírá,“ stojí ve vyšetřovací zprávě. Foto: Kjódó via Reuters

Šrílančanka Wišma v posledních dnech svého života nedokázala už ani zvednout ruce. Zvracela krev, ale podle dozorců simulovala. Prosila o pomoc, ale do nemocnice ji nepustili. „Žádné truchlení není dostatečné vzhledem k osamělosti, úzkosti a beznaději, které musela cítit,“ omluvila se pozůstalým japonská ministryně spravedlnosti. Toto je příběh tragédie, která otřásla Japonskem a možná změní jeho tvrdou imigrační politiku.

Osmadvacetiletá Wajomi a sedmadvacetiletá Púrnima chtěly ty kamerové záznamy vidět všechny. Mít přehled o každé jedné minutě z těch posledních dvou týdnů, kdy jejich starší sestra Wišma zadržovaná v japonské Nagoji ještě žila.

Místo toho dostaly jen dvouapůlhodinové video. Ale nedokázaly se dodívat ani na něj. Někdy v půlce se jim z těch záběrů udělalo tak špatně, že už nemohly dál.

„Naši sestru šikanovali a pak zabili. Vždyť to každý mohl vidět, že se její stav zhoršuje. Nezacházeli s ní jako s člověkem,“ rozplakala se ve čtvrtek před novináři Wajomi.

Prosím, pomozte mi

Mladší Púrnima svírala zarámovaný portrét: mladá žena na fotografii se směje tak široce, že se jí bílé zuby jen blýskají, a tmavé vlasy se na levém rameni lesknou jako vodopád. Vypadá šťastně, bezstarostně.

Po osmi měsících v detenčním zařízení pro zajištění cizinců v japonské Nagoji se však žena proměnila na vychrtlou trosku. O mnoho kilogramů lehčí, než když ji zavírali; tak zesláblá, že už nezvládla ani pohnout nohou nebo zvednout ruku.

„Potřebuju jíst. Ale nedokážu to, všechno jídlo i vodu vyzvracím…“ Wišmina prosba o pomoc adresovaná organizaci Start.

Od ledna si stěžovala, že je jí zle. Že ji trápí závratě a chvílemi necítí tělo – a později i na hrozné bolesti žaludku. Naříkala, že si nikdo nevšímá jejích opakovaných proseb o hospitalizaci. Že nedokáže polknout jídlo a pak už ani pít.

„Musím se uzdravit, ale nevím, jak to udělat. Prosím, pomozte mi uzdravit se,“ psala v únoru občanské iniciativě Start zaměřené na pomoc bezprizorním imigrantům.

Nedlouho nato byla mrtvá. Zemřela v sobotu 6. března, bez pomoci. O víkendu žádný lékař nesloužil a přivolat pohotovost se dozorci neobtěžovali.

Zlost a omluva

Teď

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Východní Asie

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější