Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

O setkávání se Sergejem Adamovičem Kovaljovem, vědcem, gentlemanem a Rusem, který si vážil Čechů

Sergej Kovaljov (2. března 1930–9. srpna 2021). Ruský biofyzik, politik, aktivista v oblasti lidských práv, bývalý disident v době SSSR. V roce 1974 odsouzen za údajnou protisovětskou agitaci a propagandu k sedmi letům vězení a ke třem letům vyhnanství na Sibiři. Na snímku z roku 2001. Foto: ČTK
Sergej Kovaljov (2. března 1930–9. srpna 2021). Ruský biofyzik, politik, aktivista v oblasti lidských práv, bývalý disident v době SSSR. V roce 1974 odsouzen za údajnou protisovětskou agitaci a propagandu k sedmi letům vězení a ke třem letům vyhnanství na Sibiři. Na snímku z roku 2001. Foto: ČTK

„Kovaljov je něco jako váš Havel,“ řekl mi ruský kolega Saša Jevtušenko, když přemítal nad úlohou osobnosti v dějinách, a těch ruských zvlášť. „Taky vypadá zmateně, bývá trošku nedbale oděn, dlouho hledá slova, protože chce být absolutně přesný, ale když padají bomby, ví přesně, co má dělat.“ Sergej Adamovič Kovaljov tento týden zemřel a s ním skončila jedna velká disidentská epocha.

„Půjdete po ulici Gribojedova, až na křižovatku s prospektem Kosmonautů. Tam… počkejte, jak mi to říkali, tady jsem si to zapsal. Nalevo budete mít divadlo, šikmo před vámi knihovna. Ta už je asi rozbombardovaná. Ale nevadí… obejdete ji… číslo domu mi neřekli, ale prý je tam křídou napsáno ,bombo-uběžišče‘. Nebo možná jen ,uběžišče‘. Prostě kryt.“

Hlas velvyslance České republiky v Moskvě Rudolfa Slánského ml. zněl, jako by právě vyběhl do sedmého patra. Spěchal. Jako by v Grozném, hlavním městě ruské severokavkazské republiky Čečensko, byl on sám. A ne já.

Tiskla jsme si k uchu jediné funkční telefonní sluchátko široko daleko. V předmobilové éře bylo telefonické spojení během náletů a dělostřelby rovno zázraku.

„Je to logicky ve sklepě, že ano,“ pokračoval starostlivě. „Vím, že tam teď je. A že tam bude přes noc. Drží vám tam místo…“

Držel. Na první pohled nesmělý muž s vysokým čelem a velkými brýlemi povstal, když jsem zchvácená a dlouho nemytá přiběhla do jeho poslaneckého krytu, a mírně, tak trochu rozpačitě se uklonil: „Sergej Adamovič Kovaljov,“ řekl tiše a ukázal na dřevěnou bednu s převelice špinavou dekou. „Posaďte se prosím“.

A tak jsme spolu přežili první dlouhou noc. Já ho znala jako slavného obránce lidských práv dávno předtím, než se on dozvěděl o existenci mé maličkosti. Běhala jsem za ním v Praze, když si pár měsíců předtím přijel převzít historicky první cenu udělovanou českou organizací Člověk v tísni Homo Homini. Věděla jsem, že jsem jen jednou z mnoha novinářek, která na něm neustále chtěla komentáře k aktuálnímu dění a sem tam nějaký ten rozhovor. A myslela jsem si to i o dvacet let později, kdy jsme se zase potkali… ale nepředbíhejme.

Metody znalce srdečního svalu žáby

Psala se zima roku 1995, ruské letectvo intenzivně bombardovalo hlavní město čečenských vzbouřenců, kteří si usmysleli, že se odtrhnou od Ruské federace, a já jsem sbírala první zkušenosti z válečné novinařiny. Je možné, že nebýt Sergeje Adamoviče, ten sběr bych zdárně nedokončila.

Poslanec Státní dumy a první ruský ombudsman Kovaljov vyrazil do Grozného dřív než mnozí novináři. Patnáctého prosince 1994 byl už na místě. První nálety začnou až za sedm dní.

Kovaljov stráví v obleženém a systematicky kobercovými nálety ničeném městě Silvestra. Ta noc z 31. prosince 1994 na 1. ledna 1995 vejde do dějin jako další z marných pokusů intelektuála přesvědčit generály, aby místo střílení začali myslet. Sergej Adamovič tehdy ten experiment učinil s důsledností vystudovaného biofyzika, který se ve své kandidátské práci věnoval vlastnostem vláken srdečního svalu žáby. I proto tušil, že metoda pokusu a omylu je ta jediná možná při dosažení nového poznání. Tentokrát to skončilo zjištěním, že když se politici a důstojníci rozhodnou vytáhnout tanky z hangárů a oprášit pár rezavějících leteckých bomb, nic je nezastaví.

A tak Kovaljov tehdy proslul slavnou mírovou iniciativou, za kterou ho část Rusů zatratila, označila za vlastizrádce a poslala do horoucích pekel. Po marných jednáních s čelními představiteli čečenské guerilly a ruskými veliteli se zmocnil dodnes neznámým způsobem vojenské vysílačky a s pomocí neznámého vojína ji naladil na stejnou vlnovou délku, kterou používali ruští tankisté. Zjistil, že už nabíjejí a míří na obytné části Grozného.

A tak je začal přesvědčovat, aby „neuposlechli zločinného příkazu“. Zabíjet civilisty, soudil ombudsman, zločinný příkaz je. Šířil mezi ruskými vojáky nejistotu a „zhoubný pacifismus“, jak zhodnotil jeho snahy ministr obrany Pavel Gračov. A to bez většího úspěchu. Cesty, kterými radil vojákům ustupovat a odhazovat při tom uniformy i zbraně, nakonec ucpala auta plná uprchlíků prchajících z hořícího Grozného.

Sběr dat a lidských končetin

Na rozdíl od ruské generality čečenští rebelové Kovaljova milovali. Shovívavě přijímali jeho snahy o zastavení bojů a pak ho vyznamenali Řádem čečenského lidu. Slušně poděkoval a medaili nepřijal. Nejslavnější čečenský tehdy partyzán, v budoucnu terorista Šamil Basajev ho nazval Robinem Hoodem a přikázal svým lidem, aby mu byli všemocně nápomocni, ať už si usmyslí cokoliv.

Pomohli mu najít i kryt, kde jsme se tu památnou zimu roku 1995 setkali. Pár dnů jsem mu dělala doprovod.

Když mu nevyšla akce s morálním rozkladem ruské armády, vydal se počítat oběti náletů. Prý je důležité vědět kdo, jak a proč zemřel, protože on o tom hodlá napsat zprávu. Je přece ombudsman. Mimochodem, v březnu 1995 už nebyl. Poslanci ho označili za škůdce, zrádce, proradného agenta Západu a úřad veřejného obránce lidských práv mu odebrali.

Tehdy v zasněženém Grozném mu tahle funkce ale ještě patřila. Vydali jsme se tedy následující ráno do grozněnských márnic, nemocnic i do míst, kde se ještě čoudilo z kráterů a přeživší obyvatelé již neexistujících činžáků hledali zbytky těch, kdo nestačili utéct. Kovaljov byl důsledný a trval na shromažďování všech částí lidských těl, zkoušel vymyslet metodu, jak podle utržených údů poznat, kolik mrtvých v daném rumišti bylo nalezeno. Zda šlo o děti, ženy nebo zbojníky. Měl zápisník a do něj si pečlivě a bez hnutí brvou stále něco zapisoval. Na hlavě beranici, v teplejších dnech rádiovku posazenou na pravou stranu.

Pak odjel. Přesvědčen, že jeho osobní svědectví otřese lidmi tak, že mírotvorci z celého světa si přijedou na severní Kavkaz lehnout pod ruské tanky. Nepřijel nikdo.

S Havlem v rozpacích

Největší pochopení a snahu našel Kovaljov u Havla. Rozuměli si. V roce 2003 mu český prezident udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy. Když stáli vedle sebe a usmívali se, bylo jasné, že kromě jisté podobnosti projevující se v manýrách, chování, tiché a pomalejší mluvě, snaze o přesné, a tak někdy drobátko složité vyjadřování a jakési dorostenecké rozpačitosti mají společnou touhu prosazovat věci, jež jsou ostatními hodnoceny jako zhola nemožné. Pošetilé, až bláznivé.

Z řádu měl obrovskou radost. Přešlapoval a chvíli hledal slova, než pronesl: „Česko bylo na cestě k demokracii vždy o několik kroků před jinými zeměmi. Tohle vyznamenání má pro mne obrovský význam.“

Kdyby byl Havel, tak jako Kovaljov, na jaře roku 1995 v Buďonnovsku, ruském městě na severním Kavkaze, asi by působil stejně zmateně jako tehdy jeho ruský přítel. Hrnula jsem se tehdy k Sergeji Adamoviči s širokým úsměvem, však jsme se znali z krytu, ale on byl naštvaný. Na Čečence, kteří obsadili místní nemocnici a rukojmí – čerstvé rodičky – přivázali prostěradly k oknům, aby na ně ruské speciální jednotky nemohly střílet. Výměnou za jejich životy požadovali mír v Čečensku. I na své kolegy-poslance, kteří se zdráhali vyměnit se za ženy a miminka a riskovat, že to do nich ruští snajpři napálí.

Nakonec je k této pošetilé akci přesvědčil, sám šel příkladem a vyměnil se hned za tři rodičky a sám podepsal dohodu se starým známým Basajevem o tom, že když matky pustí, mír bude. Na pár týdnů se pak skutečně přestalo střílet. Zásluhy za to si připsal kdekdo. Kovaljov toho o akci, která nemá v ruské historii obdoby, moc nenamluvil.

Naposledy

V atmosféře sílícího nepochopení se Kovaljov začal v novodobém Rusku vracet do svých disidentských začátků. Do doby, kdy s vědomím hrozícího přísného trestu protestoval proti invazi v Maďarsku nebo kdy vítal pražské jaro a zděšen pozoroval sovětské tanky v Praze. Nejdřív ho za to vyhodili z laboratoře, v roce 1974 byl zatčen. Dostal sedm let trestanecké kolonie a tři roky vyhnanství. Deset let Sibiře zlomilo i jiné chlapáky. V soudní síni mu palce držel jeho přítel a kolega, nositel Nobelovy ceny Andrej Sacharov. Měli spolu víc společného než lásku k vědě a právu.

Přežil, vrátil se do Moskvy a lidská práva povýšil na vědní obor. I po pádu komunismu kritizoval prezidenta Jelcina za válku v Čečensku, s hrůzou sledoval nástup Vladimira Putina na trůn. „Je to národní hanba,“ komentoval příchod důstojníka KGB k moci. „Je to, jako by spolkový kancléř byl pyšný na službu v gestapu,“ řekl.

Dvanáctého září 2019 jsem vstoupila do sídla lidskoprávní organizace Memorial, v jejímž čele Kovaljov až do konce života stál. Konal se večer na památku slavné sovětské disidentky Larissy Bogoraz. V koutě na židli seděl poněkud stranou Sergej Adamovič a pozorně naslouchal výkladu. Bylo mu bezmála devadesát. Neviděli jsme se dvacet let. Napadlo mne, že teď mám možná poslední příležitost… Přistoupila jsem k němu, sklonila se, co to šlo, a zřetelně, nahlas jsem pronesla: „Sergeji Adamoviči, vy si mne nepamatujete, ale já…“ Podíval se na mne přes tlusté brýle a šibalsky se usmál. „Petra! Zdravstvuj…“

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Lidská práva

Nekrolog

Rusko

Komentáře, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější