K čertu s vámi, pane Coubertine, Rusko vždy vítězí!
Komentář Michaela Romancova: „United by Emotion.“ Takové bylo oficiální motto právě skončené olympiády v Tokiu. V řadě případů se však emoce ze sportovišť opět přenesly i do sféry politické, respektive politika ovlivnila některé soutěže. Nadmíru ilustrativním příkladem je současné Rusko.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Bez ohledu na to, jak často zní tvrzení, že sport do politiky a politika do sportu nepatří, se i v Tokiu ukázalo, že tomu tak bohužel není. V řadě případů je pravý opak pravdou.
Judisté z Alžírska a Súdánu odmítli nastoupit proti soupeřům z Izraele, běloruská atletka po konfliktu s vedením výpravy požádala z obav o svou bezpečnost po návratu o politický azyl v Polsku. 29 sportovců z 11 zemí v Tokiu startovalo v barvách Uprchlického olympijského týmu, který se poprvé představil před pěti lety na hrách v Riu.
Coubertin sice tvrdil, že „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“, řada sportovců, sportovních funkcionářů a politiků to však vidí úplně jinak. Jediné, co uznávají, je vítězství, a to i v případě, že se jedná o vítězství za jakoukoliv cenu, včetně vítězství dosaženého nečestným způsobem.
Čtenářům jistě není třeba připomínat obludný dopingový skandál, který vyplynul na povrch po zimní olympiádě v Soči. Připomeňme pouze, že ruští sportovci, kteří na předchozích hrách ve Vancouveru skončili v neoficiálním medailovém pořadí až desátí, na domácích sportovištích slavně zvítězili…
