Od studia nelidské přírody k problému lidské přírozenosti
Stanislav Komárek je výrazný český biolog, esejista a spisovatel, který se vyjadřuje k široké škále jevů včetně takových, na které není zrovna odborníkem. Jestli ale něčemu skutečně rozumí, jsou to dějiny biologie a vztah přírody a kultury. Je to zřejmé i na jeho (staro)nové knize Darwin, Wilson, Portmann, Lorenz: Obraz člověka v dílech biologů. Jde o doplněné a rozšířené vydání už dříve publikovaných Komárkových textů, což ovšem neznamená, že již nemohou být nadále inspirativní.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Ve svém přehledu pátrání po zkoumání lidské přirozenosti se autor uchyluje do hlubší minulosti, než naznačuje název. Například názorně ukazuje, že v dřívějších dobách byly hranice mezi „lidským“ a „nelidským“ značně rozmlžené. Svět archaických národů většinou znal množství antropomorfních démonických bytostí s možností plodit s lidmi potomky nebo lidské děti tajně vyměňovat za ty vlastní, aniž se to na první pohled poznalo. „Představy divoženek a jimi podvržených dětí byly ještě v 19. století samozřejmou součástí světa českých venkovanů,“ píše Komárek.
Jako běžné se dlouho chápaly i plynulé přechody mezi zvířaty a lidmi, zejména v podobě nejrůznějších metamorfóz či zvířat jako příbuzných, praotců a zakladatelů rodu. Poměrně běžná bývala představa zvířat jako „začarovaných“ či „metamorfovaných“ lidí, ať už zacíleným magickým zásahem, nebo „samovolně“ pod tíží viny po přestoupení zákazů daného společenství.
I při vymezování kategorie „člověk“ neměli vědci po dlouhou dobu vůbec
