Deník N

Máme se bát umělé inteligence? Může počítač zešílet? Tak si to rozeberme

AI je srdečně jedno, co po ní programátor chce. Foto: Fotolia
AI je srdečně jedno, co po ní programátor chce. Foto: Fotolia
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Analýza Jana Sokola: Inteligence je synonymem myšlenkové bystrosti, vynalézavosti a fantazie, ale také sebekritičnosti, která je příznakem vědomí a konec konců i vůle. Právě to jsou atributy člověka, které počítač z definice nemá: pokud by udělal něco, co není v programu, není to projev inteligence, nýbrž porucha, kterou je třeba opravit.

Umělá inteligence čili AI (z anglického Artificial Intelligence) je téma na pomezí technické vědy, psychologie a utopické fantazie, kde to vlastně začalo. My, co jsme tenkrát počítače a software dělali, jsme tomu moc nevěřili a dělali si legraci, že umělá inteligence se má k inteligenci asi tak, jako umělé zuby k těm opravdovým. Jenže od té doby se hodně změnilo: dnes se o AI mluví možná méně, zato přibývá úspěšných aplikací, nad nimiž „laik žasne a odborník se diví“.

Počítače a počítačové informační systémy porážejí velmistry v šachu, překládají do angličtiny (a kulhavě i do jiných jazyků), rozpoznávají obličeje a hlídají daňové poplatníky, navigují řidiče i turisty, řídí obráběcí stroje, chirurgické roboty a vlaky a začínají samostatně řídit automobily, o zbraních a armádách ani nemluvě. Každá pračka a pomalu i žehlička má v sobě procesor a počítače obalují celý svět nepředstavitelně složitou pavučinou, k níž si přístup nosíme skoro všichni v kapse. Téměř žádné odvětví se už bez počítačů neobejde, a kdyby najednou vypadly – raději na to nemyslet.

Ochotníci místo odborníků

Pod dojmem těchto neuvěřitelných úspěchů se – vedle spíš slábnoucího jásotu – přirozeně vnucuje i trochu úzkostná otázka: co bude dál a kam to všechno povede? Do budoucnosti ovšem nevidíme a prognózy, které jsme dělali před padesáti lety, jsou dnes k smíchu. Přesto je po nich velká poptávka, a když ji nechtějí uspokojit odborníci, chytají se jí různí ochotníci, kteří dnes mnohem častěji straší, než že by šířili nadšení.

Hlavním nástrojem strašení je víceznačné slovo „inteligence“, které může znamenat jen jistou kombinační dovednost, jak ji měří testy IQ, ale také nadlidskou, ďábelsky prohnanou a člověku nepřátelskou vůli, jak ji už dávno představovali Čapkovi mloci. Šikovnou manipulací s těmito významy lze čtenáře či posluchače vyděsit do zelena, jenže často před fiktivním, nereálným nebezpečím, které ovšem může zastřít to skutečné. Chci se tedy pokusit stručně charakterizovat, jak je to s kombinační dovedností počítačů a jak to naopak není s jejich domnělou vůlí.

Oproti obecnému zdání počítače rozhodně nejsou 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější