Kolik toho Libanon ještě snese, než vybuchne úplně? Reportáž z Bejrútu rok po explozi v přístavu
Polovina Libanonců žije v chudobě, města jsou většinu dne bez elektřiny, na benzin se čeká hodiny, v lékárnách docházejí léky a lidem chybějí peníze na živobytí. Země prochází finanční a humanitární krizí a brzy může přijít také o pitnou vodu.
Mladý Libanonec Sálih Merhebi se pohodlně uvelebil v holičství v rušné bejrútské čtvrti Hamra, aby ho vzápětí z křesla vymrštila silná rána, která otřásla zemí pod ním.
Desetitisíce Bejrúťanů měly pocit, že se s nimi v tu chvíli pohnul celý svět.
„Rychle jsme vyběhli ven. Na obloze jsme uviděli něco, co vypadalo jako atomový hřib, a v šoku jsme se rozběhli k přístavu, abychom zjistili, co se to sakra děje.“
Co občanská válka nezničila
Charbel Bassil, šéfkuchař oblíbené restaurace Le Chef v bohémských uličkách Gemayze, co by kamenem dohodil k moři a lodím v přístavu, seděl na svém místě vedle lednice.
Předtím do ní pečlivě uložil plechovky Pepsi Coly a lahve piva Beirut. Bylo úterý, a tak přišel do práce. Během prvního léta v čase koronaviru bylo v Libanonu otevřeno pouze dva dny v týdnu, v úterý a ve středu.
Když Charbel zavíral dveře auta – jak mu to vždycky říkal jeho otec, po kterém zdědil řemeslo – nezavřel okénko úplně. „Nechal jsem tam malou dírku.“
Poučeni mnoha bombovými útoky
