Bůh, národ, pořádek. O historii a současnosti námluv části českých katolíků s pravicovými extremisty
Komentář Jaroslava Šebka: Velká část různých kauz týkajících se katolické církve je pro běžnou populaci nepochopitelná a ani ji nezajímá. Kandidatura dvou členů mediálních rad blízkých části katolického vysokého kléru za krajní pravici je však věcí poměrně srozumitelnou, a není tedy divu, že velkou pozornost vzbudila v celospolečenském měřítku. Z historického hlediska však katolická podpora extremistických názorů není úplnou novinkou. Ačkoli se razantně změnily společenské poměry a diskutovaná témata, některé podobnosti a východiska zde zůstaly celkem konstantní.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Výchozí situaci pro vznik antidemokratických nálad mezi českými katolíky po roce 1918 vytvořilo totální rozkolísání, doslova paradigmatická změna obrazu světa, který byl do té doby přehledný a jejž první světová válka zcela rozvrátila. Pro nábožensko-politické poměry v Československu byla pak příznačná silná protikatolická atmosféra vyplývající z toho, že mnozí si tuto církev spojovali s rakousko-uherským mocnářstvím.
Velké množství katolíků bylo navíc v církvi pouze formálně a udržovali zvykové vnější rituály, často bez hlubší znalosti věrouky. Souhra těchto faktorů přispěla k tomu, že římskokatolická církev patřila po vzniku samostatného československého státu k těm největším poraženým. Kritičnost vůči československému demokratickému systému bylo možné pozorovat zejména v kruzích intelektuálů a části katolické publicistiky od počátku 20. let.
Pro souboj s demokratickým liberalismem a dalšími nepříjemnými -ismy hledaly české katolické kruhy inspiraci i v Evropě. Na počátku to bylo ve spojenecké Francii v podobě protofašistického hnutí Action Française, byť s výhradami vůči jeho monarchistickému charakteru. Ačkoliv velká část stoupenců této organizace nebyla katolického vyznání, velikost a slávu země viděli právě v tomto náboženství, roajalismu, rigidně-konzervativní morálce a vlastenectví bez kosmopolitních vlivů.
Je logické, že do takto konstruovaného obrazu
