Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Přežili ti nejpřátelštější. Má to ale nebezpečný háček, tvrdí vědec

Evoluční antropolog Brian Hare se zaměřuje na vývoj rozumových schopností člověka, primátů či psů. Foto: Canine Companions for Independence
Evoluční antropolog Brian Hare se zaměřuje na vývoj rozumových schopností člověka, primátů či psů. Foto: Canine Companions for Independence

„Velký mozek, kultura ani jazyk nestačí. Bez schopnosti přátelit se bychom tu dnes pravděpodobně nebyli. Díky ní jsme se naučili vnímat jako rodinu i ty, které jsme předtím nikdy neviděli, lépe spolupracovat a nakonec i předběhnout ostatní druhy lidí,“ říká evoluční antropolog a autor teorie o přežití těch nejpřátelštějších Brian Hare. Jak by vypadal svět, kdyby se lidé nedokázali přátelit? Proč z nás přátelskost někdy dokáže udělat i nebezpečné agresory? A jak s tím vším souvisí multikulturalismus, Donald Trump a stážisté v americkém Kongresu?

V úvodu své knihy píšete o Charlesi Darwinovi – tvrdíte, že dnes jeho evoluční koncept přežití nejsilnějšího nechápeme úplně správně. V čem přesně se podle vás ti, kteří tvrdí, že přežije ten nejsilnější, mýlí?

Koncept přežití nejsilnějšího se v obecně rozšířeném chápání interpretuje velmi pokřiveně. Mnozí si pod ním totiž představí fyzickou sílu, velikost, krutost.

Pokud jste větší, silnější a máte více prostředků, v některých situacích vám to skutečně může pomoci zvítězit. Když ale mluví o přežití nejsilnějšího Darwin, má na mysli organismy, které zkrátka disponují nějakou vlastností, jež přináší dalším generacím výhodu – pomůže jim přežít.

Problémem obecně populární interpretace Darwinovy teorie zároveň je, že po ní často následuje morální soud. Mnozí mají tendenci myslet si, že právě díky velikosti a síle je jednotlivec nebo celá skupina hodnotnější než druhá. Darwin ve své teorii ale o ničem takovém nemluví. Když se vás lidé snaží přesvědčit, že právě jejich skupina je nadřazená, a odůvodňují své kroky tím, že to je „přirozené“ a podložené „vědou“, je to jen další hloupost. Zároveň se v tu chvíli dostáváte do společensky velmi problematické situace.

Ve vaší knize „Přežití nejpřátelštějších“ rozvíjíte teorii, že přežít nám nepomohly síla či velikost, ale schopnost budovat přátelství. Byly by člověku hrubá síla a bystrý mozek bez schopnosti přátelit se k ničemu?

Když se zeptáte, co člověka odlišuje od jiných druhů, obvykle vám většina odpoví: „Máme velký mozek, jazyk, kulturu.“ Ještě před 50 000 lety byl ale Homo sapiens jedním z mnoha lidských druhů. Také měly vše výše zmíněné a všechny vyhynuly. A my jsme stále tady.

Zdá se proto, že velký mozek, kultura a jazyk nestačí. Muselo tady být něco dalšího. A já se domnívám, že právě nový druh přátelskosti dal našemu druhu výhodu. Když totiž od všeho trochu odstoupíte, nemůžete si nevšimnout, že nové formy spolupráce umožňovala právě schopnost navazovat přátelství. A že druhy organismů, které se dokážou přátelit, se vždy stávají úžasně úspěšnými.

Přátelská tvář a kulatá hlava

Vaše teorie o tom, že v evoluci nám pomohla právě schopnost navazovat přátelství, pracuje s konceptem takzvané sebedomestikace. V knize tento koncept vysvětlujete na příkladu vlků, prapředků dnešních psů. Domníváte se, že je nedomestikovali lidé, ale že to udělali oni samotní. Mohl byste vysvětlit, jak přesně jste to myslel?

S tím, co si pod šlechtěním psů představíme dnes, lidé začali asi před 150 lety. Víme ale, že vlci a psi se od sebe začali oddělovat možná již před 40 000 lety. V té době všichni lidé žili jako lovci a sběrači, neexistovalo dokonce ani žádné zemědělství. Je tedy opravdu nepravděpodobné, že by se jednoho dne probudili a řekli si: „Jo, chci si vyšlechtit vlka tak, aby se z něj stal pes!“

Základem mé teorie je, že se psi z vlků vyvinuli přirozeně. Interakce mezi vlky a lidmi daly některým vlkům výhodu nad ostatními, rychleji se pářili a nakonec i vyvíjeli. A rys, který to těmto vybraným vlkům umožnil, byla schopnost být přátelský k lidem.

Základem tedy bylo, že se přátelští vlci sami rozhodli pobývat v naší blízkosti. A otevřeli tak pro sebe zcela nové možnosti. Již se nás nebáli a nebyli agresivní – dokázali se přiblížit k lidským obydlím a například jíst náš odpad. Díky tomu měli mnohem více jídla – jednoduše jim stačilo najít jámu plnou odpadků.

Brian Hare je profesor evoluční antropologie na americké Dukeově univerzitě, doktorát získal na Harvardově univerzitě. Ve svém výzkumu se zaměřuje na vývoj rozumových schopností člověka, primátů či psů. Je autorem několika knih, jeho kniha The Genius of Dogs se stala bestsellerem New York Times a byla přeložena do více jazyků včetně češtiny. Knihu Survival of the Friendliest: Understanding Our Origins and Rediscovering Our Common Humanity napsal spolu s autorkou Vanessou Woodsovou. Vyšla v roce 2020.

Vy se domníváte, že k této „sebedomestikaci“ došlo i u lidí. Kdy se to podle vás stalo? Proč bylo pro nás najednou výhodnější stát se přátelštějšími?

Rod Homo, do kterého patřily i všechny další lidské druhy, má asi dva miliony let. Náš druh Homo sapiens se od zbytku oddělil asi před 300 000 lety.

Když se začnete ptát, proč jsme jediní, kteří zde zůstali, dopracujete se k tomu, že jsme v něčem museli mít výhodu. Já se domnívám, že to byla právě naše přátelskost. V jistém momentě jsme díky ní začali cítit i k cizím lidem přitažlivost. A z úplných xenofobů, kteří se báli všech cizích – což dodnes vidíte například u šimpanzů –, se z nás stali bytosti, které cizí lidé přitahují – stejně jako u našeho dalšího blízkého příbuzného, u bonobů.

Když nás začali cizinci přitahovat, umožnilo nám to rozšířit společenské sítě tak, abychom si našli nové přátele. Ale co je ještě důležitější, zároveň jsme se od jiných skupin dozvěděli o inovacích, které se od té doby mohly rozšiřovat mnohem rychleji – naše kultura se posunula na zcela novou úroveň.

Při domestikaci vlků, ale i domestikaci různých dalších zvířat došlo i k morfologickým změnám – změnila se barva kožešiny, tvar lebky, zuby, tvar uší… Odrazila se přátelskost na tom, jak vypadají lidé?

Ano, a je to něco podobného jako u zvířat. Když jsme se „rozhodli“ být přátelští, změnil se tvar naší hlavy. Zjednodušeně: máme mnohem přátelštější obličeje než například neandrtálci. Ti měli velmi velké nadočnicové oblouky, delší a širší obličeje než my. Naše obličeje jsou mnohem ženštější – což je něco, co vnímáme jako přátelštější.

A důležitá je i lebka. Neandrtálci měli velmi dlouhé lebky. Ale dnešní lidé mají něco, co bychom mohli nazvat „kulatou hlavou“ – tvarem se více podobá fotbalovému míči než ragbyovému. Když vám někdo řekne, že máte kulatou hlavu, vlastně byste to měli brát jako poklonu, protože jde o velmi jedinečnou morfologickou črtu. Tento tvar hlavy je produktem výjimečného způsobu vývoje lidského mozku – naše hlavy se změnily proto, že sociální centra, která nám umožňují chápat, co cítí ostatní, a navazovat s nimi přátelství, se v mozku rozvíjela rychleji.

Jako původní internet

Dokázal byste říct, v čem konkrétně nám ve vývoji přátelskost pomáhala? Co konkrétně se nám díky ní podařilo?

Z dostupných informací se zdá, že někdy před 25 000 lety začali lidé opravdu rychle používat velmi komplexní nástroje. A jedna z teorií hovoří o tom, že jakmile lidé mezi skupinami navazovali přátelské vztahy, mohli mezi sebou lépe sdílet také nápady. Jako kdyby vznikl původní internet: setkávalo se více inovátorů, nové technologie cestovaly po světě a místo toho, aby v komunitě existovalo jen pár vynálezců, kteří spolu prožili celý život, jich byly najednou stovky. Takže ať už šlo o nové techniky lovu, nebo přípravy jídla, vše se uspíšilo.

A další významnou změnou byla spolupráce při obraně. Pokud jste měli přátele, měli jste se rovněž na koho spolehnout v případě hrozby. A čím větší vaše skupina byla, tím rostla i šance na úspěšnou obranu, nebo případně napadení cizího území.

Před chvílí jste řekl, že i bonobové jsou extrémně přátelští. Jak to, že se tímto způsobem nevyvinuli oni?

Naše schopnost navazovat přátelství se velmi liší od té u bonobů. Oni jsou totiž přátelští úplně ke všem, vůbec nediskriminují. Lidé to dělají – diskriminují na základě skupinové identity.

Kolektivní identita umožňuje rozpoznat, že je cizí člověk součástí vaší skupiny. Je to jako vy a já v této chvíli. Nikdy v životě jsme se nesetkali. Ale za vašimi zády vidím kopec knížek a uvědomuju si, že jste intelektuálně velmi zvědavá, protože se zajímáte o všechny tyto otázky. Jsme součástí stejné skupiny. Okamžitě bychom se dokázali sblížit a stát se přáteli. A to proto, že dokážeme rozpoznat rysy, které z nás očividně dělají členy stejné skupiny, i když se nacházíme na opačné straně světa.

Domnívám se, že jsme jediný druh, který to dokáže. A myslím si, že právě tohle nám pomohlo předběhnout ostatní druhy lidí.

Jak by svět vypadal, kdybychom se takovým specifickým způsobem rozeznávat a přátelit neuměli?

Tak na tuhle otázku se mě ještě nikdo nezeptal. Hádám, že bychom pravděpodobně spolu se všemi dalšími lidmi vyhnuli.

Takže by dnes možná naší planetě kralovali bonobové?

Je to možné – myslím, že velcí primáti by měli opravdu velkou radost.

Neúplní lidé

Už jste zmínil koncept kolektivní identity – vedl k rozdělování lidí na „naše“, ke kterým jsme byli výjimečně přátelští, a „cizí“, před kterými jsme se měli tendenci bránit. Z toho, co říkáte, se tedy zdá, že i když na první poslech může vaše teorie o přátelskosti vyznívat, že lidé jsou ze své podstaty dobří, ve skutečnosti z nás tato naše schopnost může dělat i nebezpečné agresory.

Když jsme začali následovat svou přátelskost, chovali jsme se k lidem, které jsme vnímali jako součást naší skupiny, jako by byli členy rodiny – a takovou lásku jsme cítili i k těm, jež jsme předtím nikdy neviděli. Ale čím přátelštější jsme byli, tím jsme se stávali také potenciálně většími agresory. Stejně jako u všech ostatních savců totiž i u lidí platí, že když je jejich rodina v ohrožení, brání ji. Ty, kdo ji ohrožují, mohou fyzicky napadnout.

Lidská mysl si tedy vyvinula jakýsi vypínač pro soucit. U skupiny lidí, se kterými nesdílíte jednu identitu a cítíte, že ohrožují ty, na kterých vám záleží, dokážeme soucit utlumit či vypnout. A když tento vypínač použijeme, dostaneme se k dehumanizaci: situaci, kdy druhého v podstatě ani nevnímáme jako lidskou bytost s úplnou lidskou psychologií.

Když k tomu přidáte i přesvědčení, že je vaše skupina vůči té druhé nadřazená, může to vést ke strašnému a krutému násilí. Pokud totiž druhého nevnímáte jako úplnou lidskou bytost, snadno ho morálně vyčleníte – nemusíte u něj aplikovat normální morální jednání, protože si žádné ohledy nezaslouží.

Vy věříte, že podobné přemýšlení si v sobě neseme dodnes. Za přátele považujeme například lidi v dresech týmů, kterým fandíme, ale vůči členům vnější skupiny jsme nepřátelští – zmiňujete například většinové vnímání Afroameričanů a muslimů ve Spojených státech nebo Romů v Evropě. Znamená to, že většinová společnost tyto skupiny skutečně vnímá jako „méně lidské“?

Člověk by doufal, že všechny budeme vnímat jako rovnocenné lidské bytosti. Ale když v průzkumu namodelujete hrozbu, která respondenty a jejich skupinu potenciálně ohrožuje, část z nich vám explicitně řekne, že představitelé oné hrozby nejsou skuteční lidé. A hlavním předpokladem tohoto vnímání je pocit, že vaše skupina byla nějak dehumanizována jako první.

Pokud tedy máte dvě skupiny, které se cítí být navzájem ohroženy, snadno se dostanete do situace, kdy členové jedné nevidí ty druhé jako úplné lidi. A to je – pokud chcete ve světě vidět více porozumění a snažíte se vyhnout krutosti a násilí – docela nebezpečné.

V posledních letech jsme slyšeli spoustu výroků odpírajících některým skupinám lidství i z úst politiků – Donald Trump standardně mluvil o svých názorových oponentech jako o „špíně“ nebo „zvířatech“, v Evropě se s něčím podobným setkáváme například u tématu migrace. Co se s námi děje, když taková slova opakovaně slýcháme?

Pokud lídři pomocí dehumanizace ukazují, jací jsou chlapáci, zcela jistě to u určitých typů osobností rezonuje. Když opakovaně používáte tento typ komunikace, můžete až šokující množství lidí motivovat k nepředstavitelně krutému chování. Je proto opravdu velmi nezodpovědné, když lídři používají odlidšťující jazyk – jde to proti všemu, na čem stojí liberální demokracie.

Důležité je však podotknout i další věc: ve svém počítači mám složku obrázků či citátů z rozhovorů, kterými američtí liberální politici dehumanizují ty konzervativnější. Tento problém se netýká jen jedné strany. Pokud bojujete za liberální demokracii, musíte odolat pokušení dehumanizovat ty, o kterých máte pocit, že dehumanizují vás. Protože jinak budete pouze dotvářet tenhle nenávistný kruh ­a druhá strana vás bude vnímat ještě méně lidsky.

Imunita proti genocidě

V knize píšete o několika způsobech, kterými by se dalo s touto naší tendencí pracovat. Ale také se domníváte, že vzdělávání lidí ve skutečnosti příliš nepomáhá. Je znalost toho, že i „druzí“ jsou ve skutečnosti právoplatní lidé, zbytečná?

Tohle je velmi kontroverzní téma, a speciálně v posledních měsících. Ve Spojených státech se mnoho univerzit, firem a dalších institucí snaží najít ten nejlepší způsob, jak lidem doplnit znalosti o historii, rasismu, diskriminaci menšin. Zatím ale zkrátka nevíme, jak tyto programy nastavit, aby byly skutečně účinné.

Jako velmi účinný prostředek se však jeví jedno mnohem jemnější řešení – vytváření možností, kdy by lidé z různých skupin jednoduše přicházeli do kontaktu a navazovali mezi sebou přátelství.

Takové přátelství může být založeno na zcela jiném druhu kolektivní identity – na tom, že máme rádi fotbal nebo svou univerzitu, zajímá nás určité téma, oblíbili jsme si stejný druh jídla. Pokud by takový druh identity formoval přátelství napříč skupinami, které jsou v potenciálním konfliktu, mohlo by jít o významný prostředek budování imunity proti násilí.

To, co říkáte, je vlastně obhajobou multikulturalismu. Mnozí by vám na to ale nepochybně řekli, že právě ze střetu kultur plynou nové problémy a nové komplikace. Tomu nevěříte?

Je pravda, že pokud lidi jen promícháte a dostanete je do fyzického kontaktu, ničemu nepomůžete. Ale já nemluvím o vztazích, kdy známého prostě pozdravíte každý den na ulici. Mluvím o skutečných přátelstvích, ve kterých vám na těch druhých záleží. O situacích, kdy budete vyjmenovávat svých pět nejlepších přátel, a alespoň jeden či dva budou z jiné identitární skupiny, než je ta vaše. Právě tohle vede k toleranci, díky které se můžeme tomu nejhoršímu v lidské nátuře vyhnout.

Slovinský filozof Slavoj Žižek by vám ale například na toto řekl, že multikulturní společnosti občas drží pohromadě právě fakt, že se některé skupiny lidí mezi sebou vůbec nesetkávají. Není tedy někdy lepší zachovat si odstup?

Ale ano, určitě – pokud pod zachováním odstupu máte na mysli, že se dané skupiny nikdy v životě nemusí setkat a interagovat při hledání odpovědí na otázky, jak spolu žít a sdílet společnou realitu.

Pokud by tyto otázky neexistovaly, takové řešení by jistě fungovalo. Ale myslím si, že jakmile narazíte na střet zájmů a potřebujete si o něm spolu promluvit, bez integrace se neobejdete. A nejen integrace ve smyslu „vím o tobě, že existuješ“, ale i skutečného přátelství.

Některé studie také mluví o tom, že v rozmanitějších společnostech se občas mnohem hůř dosahuje sociální soudržnosti a solidarity. Nemůže to tedy vést k vytvoření zcela nové štěpné linie?

Nikdo neříká, že jde o jednoduché nebo dokonalé řešení. Realitou ale zůstává, že pokud na planetě žije osm miliard lidí, svět se stal v důsledku technologií menším místem, existuje rozvinutá mezinárodní doprava, kultury neustále přicházejí do kontaktu a máme omezené zdroje, o které se musíme podělit, skutečně neexistuje žádný způsob, jak fungovat se zdmi mezi sebou.

Neříkám, že máme chtít za deset let pobíhat po utopickém světě a společně si zpívat písničky – vždy tu budou půtky, spory, někdy dokonce i násilí. Říkám jen, že přátelství by nás imunizovalo proti dehumanizaci. Chránilo by nás proti tomu nejhoršímu, co lidská nátura dokáže. A tím mám na mysli opravdu, opravdu, opravdu špatné věci. Například genocidu.

Co konkrétně se tedy dá v našich životech začít dělat, abychom se podobným tendencím vyhnuli? Jak udržet svou přátelskost vedoucí k nepřátelskosti pod kontrolou?

Pokud existují možnosti, jak se ve skutečném životě či v internetovém prostoru setkávat s lidmi, s nimiž absolutně nesouhlasíme, měli bychom jim jít vstříc.

Neříkám, že byste měli okamžitě vyjít ven, začít vést vyhrocené debaty s člověkem, se kterým absolutně nesouhlasíte, a očekávat, že se stane něco dobrého. Je vysoce pravděpodobné, že po takové debatě byste se ve svém názoru jen více zabarikádovali. Ale vy o dané věci vlastně vůbec nemusíte mluvit.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Dám vám konkrétní příklad – dvacetileté kongresové stážisty, kteří jsou dnes velmi silně podporováni v tom, aby vůbec nepřicházeli do kontaktu se stážisty z konkurenční politické strany. Možná si řeknete: „Koho zajímají dvacetiletí stážisté?“ Jenže když mluvíme o Kongresu, ve skutečnosti mluvíme o nich. Tvoří ho sice politici a pár placených lidí v jejich kancelářích, ale pak to jsou všichni tihle mladí – budoucí právníci, soudci, politici, lídři naší země, kteří dnes neustále poslouchají, že lidé s jinou kolektivní identitou jsou strašní, zlí, a někdy dokonce ani ne tak docela lidští. Je extrémně nebezpečné, pokud budou mladí lidé na obou stranách vychováváni v takovém politickém prostředí.

Okamžitě se proto musí stát následující: mladí lidé, kteří žijí v extrémně drahém městě a nedostávají téměř žádný plat, se začnou jednou měsíčně potkávat na obědě zdarma, kde se setkají s někým, kdo dělá stejnou práci jako oni, jen na druhé straně „barikády“, a jednoduše si spolu popovídají.

Mnoho lidí by si tu vybudovalo přátelství. I nadále by platilo, že absolutně politicky nesouhlasí s tím, v co věří ten druhý. Ale uvědomili by si, že spolu mohou nesouhlasit, aniž by zpochybňovali, zda jsou ti druzí vůbec lidé.

Dostávejte nové texty z víkendové přílohy každý pátek do vašeho emailu: přihlaste se k odběru newsletteru Kontext N!

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Česko, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější