Deník N

Politické divadlo v časech sociálních bublin

Evropa náležitě šedivá. Foto: Divadlo Letí.
Evropa náležitě šedivá. Foto: Divadlo Letí.

Divadlo Letí připravilo pro inscenaci ve VILE na pražské Štvanici hru se záměrně složitým názvem Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách. Namířena je proti lobbistům, což je poněkud snadný cíl s potenciálem stmelit publikum v jednotném odporu.

Pamětníci si jistě vzpomenou, jak tomu bývalo za časů normalizačních. Otevřeně vyrukovat s principiálně opozičními názory bylo vyloučené – a politikou se naopak snadno stávalo téměř cokoli. Míra srozumění jeviště s hledištěm (zabývat se zde budeme především divadlem) byla tak velká a tak samozřejmá, že k nadšenému ohlasu stačilo pár narážek. V lepším případě chytrých a směřujících k podstatě, v tom horším bezzubých a banálních.

Paradoxně se však s obdobným problémem potýkala i ta nejodvážnější a nejvzdorovitější část společnosti. Početně omezené disidentské a ještě více undergroundové skupinky si nejpozději v osmdesátých letech začaly samy uvědomovat, že je okolnosti nepříjemně tlačí k „mentalitě ghetta“, ve kterém panují podobné názory a ve shodě se útočí i na společného nepřítele.

Po listopadu 1989 se nějakou dobu zdálo, že svobodné časy pošlou tento typ „konsensuální“ společenské kritiky do zaslouženého důchodu. Bylo to očekávání, stejně jako tehdy mnohá jiná, hodně naivní. Spojení přirozené potřeby být kritický a neméně přirozeného puzení říkat to, co od vás lidi chtějí slyšet, je nadčasové. V divadle se to ovšem projevuje o něco zřetelněji než jinde, protože je ze samé podstaty založené na přímém setkávání tvůrců s diváky.

Bubliny na straně dobra

Na věc se dá podívat i z trochu jiného úhlu. Často se lze setkat s trochu nostalgickým tvrzením, že „za totáče“ bylo vše jednodušší, přehlednější: každému jen trochu soudnému člověku bylo jasné, kdo je nepřítel a proti komu je nutné a správné se vymezovat. Jistě, kdo by nechtěl vidět sám sebe na straně zjevného dobra nebo nekompromisně odhalovat neméně zjevné zlo. Zvlášť když už to dnes není spojeno s rizikem případných nepříjemností.

Potíž vězí v tom, že za normálních okolností svět takhle jednoduchý není. Což se dá samosebou obejít, třeba příklonem k nějakému dostatečně radikálnímu názoru; ideologiemi prosáklé dvacáté století nabídlo sebevědomým hlasatelům černobílých pravd celý vějíř možností. Jenže radikální ideologie už dnes ani zdaleka nejsou tak sexy, jak bývávaly.

Schůdnější a mnohem současnější cestou se tak zdá být volba cílů, na jejichž nekompromisní kritice se lze s publikem snadno shodnout. Určitě ne se všemi diváky, na to je doba moc komplikovaná, bohatě se stačí trefit do noty příslušné názorové bublině. Svět zamotaný do sociálních sítí je pro tohle hledání vhodnějším prostředím, než tomu bylo kdykoli dříve.

Kázání přesvědčeným

Politické a společensky kritické divadlo se v Česku po dlouhém útlumu dostává znovu ke slovu, s naštvanými či satiricky výsměšnými inscenacemi se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Potíž je v tom, že se jen zcela výjimečně podaří přijít s čímsi nečekaným, nabídnout objevný pohled, vyvolat inspirativní názorový střet – zkrátka říci něco trochu jiného, než to, co si většina diváků beztak myslela dávno před příchodem do divadla.

Podobné je to s adresnou kritikou. Ne že by si ji osoby typu, řekněme, Jiřího Ovčáčka, Miloše Zemana, Václava Klause nebo třeba Tomio Okamury nezasloužily. Jenže co s tím, když vám v divadle posté zopakují plus minus totéž, co jste už předtím devadesát devětkrát slyšeli od více či méně vtipných přátel ve vaší facebookové bublině. Říká se tomu „kázání přesvědčeným“ – a jedním dechem je nutno přiznat, že coby obchodní model to opravdu funguje velmi spolehlivě. Konec konců, právě takhle vznikají ony proslulé sociální bubliny. Tak proč se divit, že si nezanedbatelná část diváků svoje jistoty ráda nechá potvrdit i z jeviště divadla.

Jednání u hranatého stolu. Foto: Divadlo Letí.

Titulů tohoto typu je pěkná řádka, ten nejnovější – i když jaksi světovější – nabídla poslední premiéra ve VILE na pražské Štvanici. Divadlo Letí je soubor, jemuž je nutno připsat ke cti, že se politickým tématům věnuje soustavně již řadu let a na domácí scéně tak v tomto ohledu patří ke skutečným stálicím. Navíc čile „síťuje“ a jeho dramaturgie má díky tomu docela aktuální evropský rozměr. Což ovšem může odhalit třeba i to, že se výše zmíněné problémy ani zdaleka neomezují jen na post-
komunistické Česko.

Hra v černé a bílé

Dotyčná inscenace nese záměrně krkolomný název Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách a vznikla podle stejnojmenné hry, kterou napsala v Paříži usazená rumunská autorka Alexandra Badea. Ta umí zabrnkat na strunu jistoty v globálním měřítku. Nemilosrdné kritice totiž

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější