Deník N

Svět ovládne nacionalistický populismus! Ale kdež, změna už se rodí úplně jinde

O tom, jak bude svět zanedlouho vypadat, rozhodnou možná i "žluté vesty" v ulicích francouzských měst. Foto: ČTK/AP
O tom, jak bude svět zanedlouho vypadat, rozhodnou možná i „žluté vesty“ v ulicích francouzských měst. Foto: ČTK/AP

Analýza Jiřího Pehe: V médiích i v části odborných kruhů se rozvinul pesimistický, do jisté míry apokalyptický diskurz, který líčí současné úspěchy nacionalistických populistů jako zásadní hrozbu západním demokraciím, evropské integraci, ba samotné liberální demokracii. Je to skutečně tak horké?

Nacionalistický populismus samozřejmě neradno podceňovat. Stojí za úspěchem Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, za brexitem, za nástupem různých forem neliberální demokracie ve střední Evropě i za vzestupem stran, které nyní vládnou v Itálii. A od Francie až po země evropského severu jsme svědky posilování populisticko-nacionalistických stran, nepřátelských vůči myšlence evropské integrace.

Zdá se ale, že těm, kdo věští další posilování těchto stran a varují před tím (nebo se z téhož naopak těší), jak ve světle zmíněných trendů mohou dopadnout kupříkladu květnové volby do Evropského parlamentu, uniká, že nacionalistický populismus nebyl zatím nikde schopen přerůst ve skutečné sociální hnutí. Jinými slovy: nástup nacionalistických populistů v různých západních zemích zůstává více méně omezen na politiku.

Obsahově je projevem odmítání určitých aspektů globalizace, multikulturalismu a obecněji liberální demokracie. Jeho ujišťování, že představuje skutečnou vzpourou „lidu“ proti zpupným elitám, ale není podpořeno žádným masovým sociálním hnutím.

Navíc vůdci různých nacionalistických projektů jen těžko mohou stvořit s ideologií „naše země na prvním místě“ nějakou „internacionálu“. Mnohem více jde tak jen o cynický útok jedné části elit, které se samy ustavily do role mluvčích údajně nevyslyšeného lidu (trpícího úzkostmi a strachem z nejrůznějších projevů globalizace) na ty elity, které určovaly vývoj západních společností v posledních třiceti letech.

Za rétorikou nacionalisticko-populistických politiků je pokrytectví, které se po jejich počátečních úspěších začíná odhalovat v celé své nahotě. Bojují údajně proti nemocem tradiční liberálně demokratické politiky, proti „establishmentu“, ale tam, kde se dostali k moci, se sami rychle stali nositeli korupce a produkují politické skandály. I vítězství nacionalistického populismu v obou největších anglosaských demokraciích zatím generuje spíše chaos než přísliby nějakého nového řádu.

I ve střední Evropě vidíme, že neliberální režimy v Maďarsku i Polsku se už potýkají s obviněními z masové korupce a zneužívání moci. Itálie, jediná větší země, kde se na evropském kontinentu zatím strany reprezentující nacionalistický populismus dostaly k vládě, upadá do recese. Námitky, že za to vláda, která je u moci necelý rok, nemůže, možná zapůsobí na odborníky, ale veřejnost samozřejmě nepřesvědčí.

Kde se rodí skutečná změna

Když studujeme nové politické trendy, je vždy užitečné zkoumat, zda za nimi stojí něco nového, co je podpořeno skutečným kvasem v nějaké části společnosti. Nacionalistický populismus takový není: je regresivní, nabízí jen útěk do minulosti s ujišťováním, že tentokrát už bude mezinárodní architektura založená na suverénních státech harmonicky fungovat a nepovede ke kalamitám známým z 20. století.

Globalizace, proti níž se nacionalisté vymezují, ovšem pokračuje dál, protože jejími primárními nositeli nejsou politici, ale technologie a věda. Snahy politicky fragmentovat globalizující se a integrující se světové společenství jsou v rozporu s tím, co děje v technologickém, vědeckém a komunikačním „podloží“, a proto nakonec neuspějí.

Větší naději na úspěch mají naopak

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější