Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Výstava Toyen mohla být inspirací v sebevědomé jinakosti. Národní galerie bohužel šla se středním proudem, míní historik queer umění

Výřez z obrazu Zástěna, který slouží i jako hlavní vizuál k výstavě. Repro: NGP
Výřez z obrazu Zástěna, který slouží i jako hlavní vizuál k výstavě. Repro: NGP

Velká letní výstava Toyen – Snící rebelka přichází v době, kdy se stále více hovoří o vnímavosti k jiným sexuálním orientacím a genderovým identitám. Lze z díla Toyen vyčíst, zda byla lesbou? Je možné její přijímání mužských atributů vysvětlit tím, že byla ve skutečnosti transgender osobou? Máme o ní, podobně jako někteří kunsthistorici, hovořit v mužském rodě? Ladislav Zikmund-Lender, historik umění orientovaný na queer identity, tvrdí, že bychom měli být s našimi soudy opatrnější.

Jak byste popsal předmět svého zájmu na poli umění a jak do toho zapadá Toyen?

Už asi dvanáct let se mimo jiné zabývám přítomností a viditelností queer identit v dějinách vizuální kultury. (Queer je souhrnné označení pro ty, jejichž orientace není heterosexuální či identita cisgenderová, pozn. red.) Toyen jako osoba ambivalentní, a to jak svým životem, tak dílem, je jednou z ústředních postav této problematiky. Je vzrušující, jak si s jeho/její záměrnou nejednoznačností v mnoha směrech český dějepis umění neumí poradit. Bohužel to potvrdila i stávající výstava v Národní galerii.

Co konkrétně vám na prezentaci Toyen v rámci výstavy vadí?

Není ani tak problém, co výstava říká, jako to, co neříká. Co se týká reprezentace sexuální touhy, ve výstavě najdeme jakýsi erotický budoár, který představuje jeho/její erotické kresby, malby a grafiky. Ve své době byly určeny pro soukromý okruh diváků, a to včetně těch, které byly publikovány v Erotické revui nebo v Edici 69. Musíme mezi nimi ale rozlišovat: některé tyto kresby zachycují velmi otevřeně lesbickou touhu, a to jak explicitně, tak v různých vizuálních metaforách, ale také téma odmítnutí ženskosti, kterou vnucovala dobová společnost a kultura. Jiné jsou ale naopak heterosexuální a heteronormativní (heteronormativita je přesvědčení, že pouze heterosexualita je normou, pozn. red.).

Ve výstavě jsou tyhle dvě tváře, které očividně měly jiný kontext, jinou funkci a pro Toyen jiný význam, prezentovány na jedné hromadě – prostě tržnice sexuálních požitků, kde si každý vybere. O tom, že Toyen měl/a nějaké preference a velká část její/jeho originality pramení právě z této jinakosti, se tak bohužel nic nedozvíme.

A co hůř – Toyen by mohl/a sloužit jako vzorová role neheterosexuální či nebinární postavy současným

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kulturní provoz

LGBTQ

Rozhovory

Výtvarné umění

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější