Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vždy u mě převládla zvědavost nad strachem, ohlíží se za svým životem spisovatelka a disidentka Eda Kriseová

Eda Kriseová. Foto: Emily Zavadilová
Eda Kriseová. Foto: Emily Zavadilová

Nepíše mnoho, ale její povídky mají vytříbený styl a hluboká témata, úroveň, s níž se v současné literatuře nesetkáte často. Nedávno vydala knihu Mluvící hora shrnující její zážitky a příběhy z Indie, kam měla ve zvyku pravidelně jezdit. Před několika dny oslavila 81. narozeniny. Jak se píše a žije bývalé disidentce? Zajímali jsme se také, jestli dlouholeté cvičení jógy spolu s věkem přispívá ke zklidnění duše, nebo zda se kritičnost vůči politickým poměrům nedá ničím obrousit.

Začínala jste v 60. letech jako reportérka, nejdříve v Mladém světě a potom v později zakázaných Listech. Není pro vás kniha Mluvící hora určitým návratem k reportáži, jen o něco více beletrizované? Co jste si tou knihou chtěla splnit?

Není to moje první kniha o Indii. Od roku 2000 jsem tam byla osmkrát, pokaždé delší dobu. Nebyly to turistické pobyty, nikdy jsem například nebyla v Tádž Mahalu. Turistům se vyhýbám. Jezdím tam na zimu, tu evropskou špatně snáším. Cvičím padesát let jógu, zajímá mě východní filozofie a východní náboženství. Pro mě bylo důležité hledání filozofie, kterou bych mohla přijmout a snažit se podle ní žít. Takže pro mě bylo důležitější navštěvovat různá centra a školy. Snažila jsem se prostě seznámit s jiným způsobem myšlení. Vždy mě to odsud táhlo někam pryč. Myslím ale, že s Indií jsem se rozloučila, asi tam už znovu nepojedu.

Jak pak ono východní myšlení ovlivnilo váš život v Československu?

Měla jsem štěstí na úžasnou učitelku jógy Miladu Bartoňovou. Ona se v roce 1968 setkala v indickém Biháru v ášramu se svámím Satjánandou. Strávila tam rok a naučila se tam opravdovou jógu. Pak přišlo new age a všechno se zbanalizovalo a zjednodušilo, aby to bylo pro zápaďáky pohodlné a excentrické zároveň. New age udělalo východním učením medvědí službu.

V knize vzpomínáte na slavného českého architekta Antonína Raymonda, který pomohl založil moderní japonskou architekturu. Jak jste se k němu dostala? Přes vašeho otce architekta?

V roce 1966 jsem byla v Japonsku na takovém pracovním táboře na ostrově Hokkaidó. Byla to práce na rekultivaci krajiny u jedné vesnice na břehu Japonského moře. Všichni vesničané tam žili z lovu sleďů. Z neznámých důvodů jednou ti sledi odpluli do sovětských vod a 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější