Jakmile dosáhnete svobody, vyvstane otázka, k čemu vám má sloužit, říká výtvarník Pavel Büchler
Pavel Büchler je umělec českého původu, který žije od r. 1981 ve Velké Británii. Vystavuje ve světových galeriích, má zkušenost s výukou na britských uměleckých školách (působil do roku 2016 jako profesor na Manchester Metropolitan University). Ve své tvorbě pracuje s reálnými předměty, které sestavuje do překvapivých kombinací a dává jim nový význam. Například jeho práce Work se skládá ze stovek fotografií pořízených během pauz na cigaretu při instalaci výstav po dobu prozatím již patnácti let. Nyní v ČR vystavuje na Trienále SEFO 2021 v olomouckém Muzeu umění. Na literárním festivalu Tabook (Tábor 2.–5. 9. 2021) představí svou tvorbu a novou knihu O umění, zjednodušeně řečeno.
Co si člověk bere s sebou, když odchází do emigrace? Co jste měl s sebou vy?
Při odchodu z Československa jsem měl fyzicky s sebou, kromě zubního kartáčku a pár kusů oblečení, jen česko-anglický slovník, který, jak se posléze ukázalo, mi ani moc k užitku nebyl. K tomu, abych se postupně zorientoval v novém prostředí, mi lépe posloužilo to, co jsem za svého mládí vstřebal ze své nesystematické četby. To se týká možná obzvláště Kafky, jehož hrdinové se vždy znovu a znovu pokouší najít cestu v matoucím labyrintu často beznadějných situací. Týká se to ale také mnohých ostatních.
Pomohla vám ještě nějaká další díla?
Nechci budit dojem, že mě na emigraci připravila nějaká jednotlivá literární díla. Moje čtení bylo a je nepřehledná změť víceméně náhodných čtenářských zážitků a ty jsou zas jen něco jako nástroje pohozené v brašně. Každý je k něčemu použitelný, ale žádný se nehodí na všechno a krom toho se s nimi musíte napřed naučit zacházet. Tak to bylo i s Marxem nebo s tím, co mi z něj v obrysech proniklo do povědomí. Doma se zdál být k ničemu, ale tady
