Hrnečku, vař! řekl Mark Zuckerberg
Za patnáct let své existence změnil Facebook naše pojetí soukromí, mezilidských vztahů, ovlivnil média a politiku. Ani zdaleka s tím ještě neskončil.
Když zakládáte v Silicon Valley firmu, jejíž sláva má vystoupat ke hvězdám, nutně k tomu potřebujete garáž – viz HP a Apple. V chladnějším podnebí ji lze nahradit jiným nekancelářským prostředím, třeba pokojem na koleji.
Devatenáctiletý Mark Zuckerberg byl druhým rokem na Harvardu a o garáži nejspíš nepřemýšlel ani chvíli. Dal přednost té druhé možnosti a 4. února 2004 to nakopl. Spustil webovou stránku, na které se studenti mohli seznamovat a konverzovat.
Načasování trefil dobře. Obor digitálních technologií se tou dobou už vzpamatoval z šoku a zvědavě pokukoval po nových dobrodružstvích. Tím šokem byl rok 2000, kdy praskla bublina a hodnota investic do internetových firem během několika měsíců padla z výšin do bahna. Poslední fáze bubliny už byla zcela neracionální, šlo o bláznivý závod spekulantů na kraji propasti. Ale jejímu předchozímu růstu napomohla myšlenka, která se do té doby v podnikání vyskytovala jen vzácně. Zněla: získejte uživatele, co nejvíc uživatelů, lhostejno že se ztrátou. Rozdávejte jim třeba něco zadarmo. Až jich bude opravdu hodně, tak už vymyslíme, co jim prodat, času dost. A přinejhorším jim aspoň můžeme ukazovat reklamy.
Dnes víme, že tento očividný nesmysl je naprosto správně. Jen potřeboval trochu dopilovat. Funguje to, když těch lidí je opravdu hodně, aspoň stovky milionů; když jsou náklady na každého dalšího uživatele víceméně nulové; a když prodáváte data o chování.
Proč jim něco dávat, přinesou si to sami
Facebook vyšel ze dvou nových předpokladů. Prvním byl tzv. web 2.0. Tenhle pojem se dnes už nepoužívá – mimo jiné proto, že skoro celý internet je web 2.0. Tehdy to však byla novinka. Do roku 2000 převládala představa internetu jako televize s miliardou kanálů. Naladíte
