Klicperu hrajeme, ovšem experimentálně. Depresivní děti se pustily do obrozenecké klasiky
V hravém filmovém pseudodokumentu o Venuši ve Švehlovce a zdejších hercích za časů koronaviru prohlásí průvodkyně před vstupem do sálu: „Naše divadlo je moderní a experimentální, tady neuvidíte Stroupežnického, Klicperu ani Shakespeara.“ Vzápětí se objeví titulek, který její tvrzení s ohledem na zdejší inscenaci Našich furiantů uvede na pravou míru: STROUPEŽNICKÉHO HRAJEME, OVŠEM EXPERIMENTÁLNĚ.
Uplynulo pár měsíců a titulek by musel vypadat úplně jinak. Depresivní děti touží po penězích, rezidentní soubor Venuše ve Švehlovce, má na repertoáru nejen Stroupežnického, ale i zbrusu novou inscenaci Klicperovy komedie Zlý jelen. Premiéra se však nemohla konat ve Venuši, s jejíž budoucností je to momentálně poněkud nejisté. Mimochodem, podobné existenční potíže pražských kulturních institucí se poslední dobou nápadně množí, v prekérní situaci se nacházejí třeba i Vila Štvanice nebo Divadelní ústav. Ale to je téma na úplně jiný článek.
Nevadí ti, že jsem sexuálně fluidní?
Klicperův Zlý jelen je osvědčená obrozenecká klasika: divoká zápletková komedie se spoustou barvitých figur a dějových zvratů, s obligátní milostnou zauzlinou, záměnami postav a taky se slušnou dávkou dobové satiry. Z dnešního pohledu to samozřejmě všechno vypadá poněkud staře a naivně; tah na bránu, živé dialogy a schopnost sázet vypjaté komediální situace jednu za druhou by nicméně mohl Klicperovi závidět kdejaký současný dramatik (nebo ještě spíš autor televizních sitcomů).
Režisérovi a uměleckému šéfovi Depresivních dětí Jakubu Čermákovi samozřejmě nejde o legrační komplikace, které slušňáckému mysliveckému mládenci Vítkovi a jeho krásné snoubence Růžence způsobil odstřel jelena, jehož měl v oblibě samotný pan hrabě. Ponechává sice základní dějový rámec, projektuje však do něj celý soubor svých vlastních oblíbených témat a postupů: genderové otázky, feminismus a erotiku, zvláště tu homosexuální, vše navíc
