Útok, nebo obrana? Myanmarští protestující se bez zahraniční podpory uchylují k násilnému odporu
Komentář Kristíny Kironské: Myanmarská armáda se 1. února 2021 pokusila o nezákonné převzetí moci a svržení demokraticky zvolené vlády. Výsledkem je země v totálním chaosu. S prohlubováním krize se hranice mezi útokem a obranou začínají stírat. Co může udělat svět?
Když jsem 1. února v Bratislavě za svým psacím stolem zjistila, co se děje, okamžitě jsem poslala zprávu svému kamarádovi v Myanmaru: „Čekal jsi to?“
„Nikdo to nečekal,“ odpověděl.
„A protestuješ?“
„Jasně.“
Od toho 1. února, kdy v Myanmaru uchvátila moc armáda, zažívá země ve svých moderních dějinách bezprecedentní rozsah protestů a aktivismu proti vojenské juntě.
Armáda na protesty zpočátku reagovala zdráhavě. Posléze však následovaly měsíce plné násilí proti (zprvu) pokojným demonstrantům a demonstrantkám. Brutální zásahy začaly koncem února a přesvědčily mnohé, že armádu může svrhnout pouze ozbrojený odboj. Protestující zpočátku doufali v zahraniční intervenci, která by puč zvrátila. Brzy jim však začalo docházet, že se tak nestane.
Hlavní aktéři změny
Myanmarci a Myanmarky jsou sami schopni být hlavními aktéry změny – namísto zásahu však potřebují podporu. Nejlepší, co okolní svět může udělat, je podpořit protestní hnutí všemi dostupnými diplomatickými nástroji.
Několik dní po puči vzniklo Hnutí za občanskou neposlušnost (CDM, zkratka z angličtiny), jehož cílem je paralyzovat za režimu vojenské junty chod státu. Začali s ním zdravotníci a brzy se k nim přidali zaměstnanci bankovního sektoru, dopravy, školství i veřejné správy, kteří odmítají pracovat pod vojenskou nadvládou. Usilují o to, aby se země stala pro armádu neovládnutelnou.
Ačkoliv CDM nemá jasné vedení, ukázalo se, že je velmi kreativní – umí čerpat z minulosti i vymýšlet nové způsoby, jak armádě čelit. Kromě pouličních protestů k nim patří i protesty tiché. Noční vylepování portrétu vojenského vůdce na