Opravdu musí policisté pořádat divoké hony na každého podezřelého? Jinde se tím už nechlubí. Z dobrých důvodů
Komentář Pavla Houdka: Před začátkem prázdnin si policejní hlídka na pražské magistrále při rutinní kontrole všimla vozidla, jehož poznávací značku měla v registru aut, po nichž je vyhlášeno pátrání. Zapnula proto výstražné majáky a vydala se za ním. A jak to dopadlo? Špatně. Odneslo to dost úplně nevinných, respektive nezúčastněných lidí.
Řidič hledaného auta začal ujíždět a slovy policejní mluvčí „nastala honička“. Pronásledovaný dojel až do Michle, kde ve vysoké rychlosti naboural do dvou dalších aut a autobusu. Výsledkem bylo šest zraněných lidí, z toho tři děti. Na místo letěl záchranářský vrtulník.
Podobné případy nejsou výjimečné. Pronásledování ujíždějícího vozidla je relativně častá praxe: ročně jde o přibližně 250 případů. A z jazyka, který česká policie pro jejich popis ve svých tiskových zprávách používá, a také z faktu, že z nich velmi často a ráda uvolňuje videozáznamy, se zdá, jako by tyto případy nějakým zvláštním způsobem milovala a ráda se jimi chlubila.
Na první dobrou není divu. „Honička“, jak situaci popsala policejní mluvčí, je bezpochyby vizuálně atraktivní. Je plná napětí, kvílí při ní gumy a nakonec přichází okamžitá spravedlnost, když ujíždějící padouch nabourá a policie ho ihned dopadne. Její záznam je akčním filmem v pár minutách, dobro vítězí nad zlem. Jenomže při natáčení filmu je
