Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Nikdo mi to nebude věřit! Budu za krávu.“ Mýty a fakta o sexuálním násilí

„Říkám chlapům: Chovejte se k cizím ženám tak, jak byste chtěli, aby se muži chovali k vaší dceři nebo přítelkyni, nebo třeba k vaší mámě,“ říká Pavel Houdek.
„Říkám chlapům: Chovejte se k cizím ženám tak, jak byste chtěli, aby se muži chovali k vaší dceři nebo přítelkyni, nebo třeba k vaší mámě,“ říká Pavel Houdek.

„Vysoká tolerance k sexuálnímu obtěžování, bagatelizace, zesměšňování, mýty kolem znásilnění, to všechno taky vede k omezování svobody žen. Neustále při svém pohybu kalkulují s možností sexuálního napadení a obtěžování,“ říká kriminolog a instruktor sebeobrany Pavel Houdek. Každý dvacátý muž (v průzkumech) přiznává, že znásilnil ženu, ale každá desátá žena tvrdí, že byla znásilněná. Každý desátý násilník byl mladší 18 let. Čtyři z pěti znásilnění provede někdo, koho žena zná. A za těmi čísly jsou příběhy konkrétních žen (i mužů). Na svých kurzech je slýchá kdysi šikanovaný kluk, dnes mistr sebeobrany, vyučený zedník, který ve třiceti vystudoval práva. Argumentuje fakty i zkušenostmi a boří mýty a předsudky o sexuálním násilí a obtěžování. A že jich je.

Vnímal jste už jako dospívající kluk citlivě, když spolužáci „obtěžovali“ spolužačky?

Nevnímal. Vůbec. Že bylo leccos špatně, to „čtu“ až dneska, zpětně. Tehdy jsem se na tom taky podílel. Tahali jsme holkám za zapínání podprsenek, otravovali jsme je, zpětně vím, že se jim to většinou asi zrovna nelíbilo, mohlo jim to být i dost nepříjemné. Ponižující. Tehdy jsem to tak neviděl.

Děti a nejspíš i dospívající si těžko uvědomí, že něco, co považují za škádlení nebo nevinný fórek, může být nejen nepříjemné, ale v nějaké formě i zraňující. Možná s nimi o tom i málo mluvíme, ne?

Máme obrovský společenský dluh vůči dětem, potažmo vůči mladým mužům, se kterými hovory o sexu končí často u toho, že je důležité mít kondom. Přitom bychom s nimi měli mluvit taky o tom, že ublížit je možné i „obtěžováním“, a že by měli umět rozeznávat mezi oboustranně přijímaným škádlením a okamžikem, kdy už je to dívce nepříjemné, měli by dostávat informace o tom, jak reagovat na nesouhlas a že je nutné ho respektovat. A s dívkami taky.

Je pro mě šokující, že většina mladých žen vlastně neví, co je znásilnění, že nevědí, že přestože jsou třeba opilé nebo omámené a někdo s nimi má sex, aniž by s tím souhlasily, i to je znásilnění. Řeknou si jen: „Byla jsem hloupá, opila jsem se, je to můj problém.“ Není to „její“ problém, nikdo nesmí zneužít takové indispozice. Obávám se, že je pořád „normou“ i mezi teenagery svou holku opít, aby „dala“. A to je ultimátně špatně. To se nedělá, to je za hranou. Každý desátý pachatel znásilnění je mladší osmnácti let.

V našem rozhovoru budeme mluvit o sexuálním obtěžování i sexuálním násilí. Kudy vede mezi nimi hranice?

V tom je bohužel ten vtip. Hranice není jednoznačná, často se jedno přelévá v druhé, záleží na kontextu, ale i na individuálním vnímání. Ve velkém výzkumu sexuologického ústavu přiznalo pět procent mužů, že znásilnili ženu. Jeden z dvaceti. A to jsou „jen“ ti, co to v anonymním dotazníku přiznali, a ti, kteří jsou si svého činu vědomi. Na otázku, jestli byla někdy znásilněná, odpovědělo „ano“ jedenáct procent žen, ale kriminologie počítá s daleko širší skupinou.

Jak to? Odmítají to přiznat v anonymním dotazníku? Nebo i samy sobě? 

Ano. Možná i kvůli těm nejasným hranicím a kvůli tomu, jak společnost na znásilnění nahlíží. Hluboký dojem ve mně zanechala jedna paní, která se na kurzu svěřila, že ji znásilnil její první kluk. Byl to její první sex. A to je velice časté, že se toho dopustí blízký člověk, ke kterému má dotyčná dívka nebo žena důvěru. Obětem trvá, než jim dojde, že něco nebylo v pořádku. Ta paní tehdy říkala: „Byl to můj kluk, ale já to ještě nechtěla, říkala jsem mu, ať toho nechá, ale on toho nenechal, ale jsem přece jeho holka, chodili jsme spolu. Tak to udělal… Hm. Ale ono to bylo znásilnění.“

A to sexuální obtěžování?

Toho se dopouští mnohem širší skupina lidí, jen nevím, nakolik je to uvědomovaný proces, protože zejména naše společnost je vysoce tolerantní například ke slovním sexuálním narážkám. Je snadné se toho dopustit. Věřím, že hodně žen nad tím mávne rukou, některé to možná vnímají i jako zábavu, ale většině žen, které znám, to vadí.

„Když se stanete obětí násilného trestného činu, existuje sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že do roka se to bude opakovat.“ Pavel Houdek. Foto: Gabriel Kuchta

Taky záleží na kontextu a četnosti. Je asi těžké, zejména pro některé muže, pochopit, že když žena slýchá narážky opakovaně, v různých formách celý život, skoro den co den, nepřijde jí to ani vtipné, ani lichotivé. Znám ženy, pro které je to traumatizující a podrývá to jejich sebevědomí. Nemá to hodně společného s psychickou šikanou? U té taky neteče krev, ale může nechat hluboké jizvy.

Přesně tak. Brutální šikana se dá velmi dobře provádět i slovními narážkami, bez fyzického kontaktu. Podobně sexuální násilí nemusí být jen fyzické. Jenže žijeme pořád v atmosféře, že je leccos tolerováno. Je to stejné jako s krádežemi za minulého režimu. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Je teda ok ukrást v práci metr cihel, ale ukrást sousedovi kolo už je na odsouzení? Kdo to určí?

Všichni ti dinosauři, co se dopouštějí siláckých výroků, ať už je to Kubera, Uzel nebo Viewegh, určitě neschvalují znásilnění, řeknou: „To odsuzuju!“ Za prvé asi úplně nevědí, co to vlastně znásilnění je, a omlouvají a shazují tak spoustu jiných forem sexuálního násilí. A tolerance k sexuálnímu obtěžování tomu pomáhá. Tohle všechno taky vede k omezování svobody žen, bojí se chodit ven po setmění, vyhýbají se situacím, kde by se mohlo stát, že je někdo bude obtěžovat nebo je dokonce znásilní, přizpůsobují tomu šatník.

Ženy neustále při svém pohybu kalkulují i možnost sexuálního napadení. Ano, chlap asi zváží, jestli půjde v noci žižkovským tunelem, ale ženy to řeší pořád. A hlavně, muž nebude nikdy přemýšlet nad tím, jak se obléct, aby ho nikdo neobtěžoval.

Někde jste mluvil o kriminologické studii motivů pachatelů sexuálních zločinů. Přitom o krátké sukni tam například nic nebylo, jestli se nepletu.

Oblečení zjevně vůbec nehraje roli, když mluvíme o znásilnění. Cizí agresoři si vybírají oběti, které nedávají pozor, které si nevšímají okolí, nejsou ve střehu, mají v uších sluchátka, zaujatě telefonují, jsou zaujaté něčím v mobilu. Ale o oblečení tam nic není.

Mezi oblečením oběti a mírou sexuálního napadení není žádná souvislost, naopak, vím o případu, kdy byla oběť znásilněná, když šla ve vytahaných teplákách s košem. Ono to totiž může fungovat jinak, než bychom čekali. Sexy oblečená žena se tou obětí naopak třeba spíše nestane, protože 

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější