Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Nikdo mi to nebude věřit! Budu za krávu.“ Mýty a fakta o sexuálním násilí

„Říkám chlapům: Chovejte se k cizím ženám tak, jak byste chtěli, aby se muži chovali k vaší dceři nebo přítelkyni, nebo třeba k vaší mámě,“ říká Pavel Houdek.
„Říkám chlapům: Chovejte se k cizím ženám tak, jak byste chtěli, aby se muži chovali k vaší dceři nebo přítelkyni, nebo třeba k vaší mámě,“ říká Pavel Houdek.

„Vysoká tolerance k sexuálnímu obtěžování, bagatelizace, zesměšňování, mýty kolem znásilnění, to všechno taky vede k omezování svobody žen. Neustále při svém pohybu kalkulují s možností sexuálního napadení a obtěžování,“ říká kriminolog a instruktor sebeobrany Pavel Houdek. Každý dvacátý muž (v průzkumech) přiznává, že znásilnil ženu, ale každá desátá žena tvrdí, že byla znásilněná. Každý desátý násilník byl mladší 18 let. Čtyři z pěti znásilnění provede někdo, koho žena zná. A za těmi čísly jsou příběhy konkrétních žen (i mužů). Na svých kurzech je slýchá kdysi šikanovaný kluk, dnes mistr sebeobrany, vyučený zedník, který ve třiceti vystudoval práva. Argumentuje fakty i zkušenostmi a boří mýty a předsudky o sexuálním násilí a obtěžování. A že jich je.

Vnímal jste už jako dospívající kluk citlivě, když spolužáci „obtěžovali“ spolužačky?

Nevnímal. Vůbec. Že bylo leccos špatně, to „čtu“ až dneska, zpětně. Tehdy jsem se na tom taky podílel. Tahali jsme holkám za zapínání podprsenek, otravovali jsme je, zpětně vím, že se jim to většinou asi zrovna nelíbilo, mohlo jim to být i dost nepříjemné. Ponižující. Tehdy jsem to tak neviděl.

Děti a nejspíš i dospívající si těžko uvědomí, že něco, co považují za škádlení nebo nevinný fórek, může být nejen nepříjemné, ale v nějaké formě i zraňující. Možná s nimi o tom i málo mluvíme, ne?

Máme obrovský společenský dluh vůči dětem, potažmo vůči mladým mužům, se kterými hovory o sexu končí často u toho, že je důležité mít kondom. Přitom bychom s nimi měli mluvit taky o tom, že ublížit je možné i „obtěžováním“, a že by měli umět rozeznávat mezi oboustranně přijímaným škádlením a okamžikem, kdy už je to dívce nepříjemné, měli by dostávat informace o tom, jak reagovat na nesouhlas a že je nutné ho respektovat. A s dívkami taky.

Je pro mě šokující, že většina mladých žen vlastně neví, co je znásilnění, že nevědí, že přestože jsou třeba opilé nebo omámené a někdo s nimi má sex, aniž by s tím souhlasily, i to je znásilnění. Řeknou si jen: „Byla jsem hloupá, opila jsem se, je to můj problém.“ Není to „její“ problém, nikdo nesmí zneužít takové indispozice. Obávám se, že je pořád „normou“ i mezi teenagery svou holku opít, aby „dala“. A to je ultimátně špatně. To se nedělá, to je za hranou. Každý desátý pachatel znásilnění je mladší osmnácti let.

V našem rozhovoru budeme mluvit o sexuálním obtěžování i sexuálním násilí. Kudy vede mezi nimi hranice?

V tom je bohužel ten vtip. Hranice není jednoznačná, často se jedno přelévá v druhé, záleží na kontextu, ale i na individuálním vnímání. Ve velkém výzkumu sexuologického ústavu přiznalo pět procent mužů, že znásilnili ženu. Jeden z dvaceti. A to jsou „jen“ ti, co to v anonymním dotazníku přiznali, a ti, kteří jsou si svého činu vědomi. Na otázku, jestli byla někdy znásilněná, odpovědělo „ano“ jedenáct procent žen, ale kriminologie počítá s daleko širší skupinou.

Jak to? Odmítají to přiznat v anonymním dotazníku? Nebo i samy sobě? 

Ano. Možná i kvůli těm nejasným hranicím a kvůli tomu, jak společnost na znásilnění nahlíží. Hluboký dojem ve mně zanechala jedna paní, která se na kurzu svěřila, že ji znásilnil její první kluk. Byl to její první sex. A to je velice časté, že se toho dopustí blízký člověk, ke kterému má dotyčná dívka nebo žena důvěru. Obětem trvá, než jim dojde, že něco nebylo v pořádku. Ta paní tehdy říkala: „Byl to můj kluk, ale já to ještě nechtěla, říkala jsem mu, ať toho nechá, ale on toho nenechal, ale jsem přece jeho holka, chodili jsme spolu. Tak to udělal… Hm. Ale ono to bylo znásilnění.“

A to sexuální obtěžování?

Toho se dopouští mnohem širší skupina lidí, jen nevím, nakolik je to uvědomovaný proces, protože zejména naše společnost je vysoce tolerantní například ke slovním sexuálním narážkám. Je snadné se toho dopustit. Věřím, že hodně žen nad tím mávne rukou, některé to možná vnímají i jako zábavu, ale většině žen, které znám, to vadí.

„Když se stanete obětí násilného trestného činu, existuje sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že do roka se to bude opakovat.“ Pavel Houdek. Foto: Gabriel Kuchta

Taky záleží na kontextu a četnosti. Je asi těžké, zejména pro některé muže, pochopit, že když žena slýchá narážky opakovaně, v různých formách celý život, skoro den co den, nepřijde jí to ani vtipné, ani lichotivé. Znám ženy, pro které je to traumatizující a podrývá to jejich sebevědomí. Nemá to hodně společného s psychickou šikanou? U té taky neteče krev, ale může nechat hluboké jizvy.

Přesně tak. Brutální šikana se dá velmi dobře provádět i slovními narážkami, bez fyzického kontaktu. Podobně sexuální násilí nemusí být jen fyzické. Jenže žijeme pořád v atmosféře, že je leccos tolerováno. Je to stejné jako s krádežemi za minulého režimu. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Je teda ok ukrást v práci metr cihel, ale ukrást sousedovi kolo už je na odsouzení? Kdo to určí?

Všichni ti dinosauři, co se dopouštějí siláckých výroků, ať už je to Kubera, Uzel nebo Viewegh, určitě neschvalují znásilnění, řeknou: „To odsuzuju!“ Za prvé asi úplně nevědí, co to vlastně znásilnění je, a omlouvají a shazují tak spoustu jiných forem sexuálního násilí. A tolerance k sexuálnímu obtěžování tomu pomáhá. Tohle všechno taky vede k omezování svobody žen, bojí se chodit ven po setmění, vyhýbají se situacím, kde by se mohlo stát, že je někdo bude obtěžovat nebo je dokonce znásilní, přizpůsobují tomu šatník.

Ženy neustále při svém pohybu kalkulují i možnost sexuálního napadení. Ano, chlap asi zváží, jestli půjde v noci žižkovským tunelem, ale ženy to řeší pořád. A hlavně, muž nebude nikdy přemýšlet nad tím, jak se obléct, aby ho nikdo neobtěžoval.

Někde jste mluvil o kriminologické studii motivů pachatelů sexuálních zločinů. Přitom o krátké sukni tam například nic nebylo, jestli se nepletu.

Oblečení zjevně vůbec nehraje roli, když mluvíme o znásilnění. Cizí agresoři si vybírají oběti, které nedávají pozor, které si nevšímají okolí, nejsou ve střehu, mají v uších sluchátka, zaujatě telefonují, jsou zaujaté něčím v mobilu. Ale o oblečení tam nic není.

Mezi oblečením oběti a mírou sexuálního napadení není žádná souvislost, naopak, vím o případu, kdy byla oběť znásilněná, když šla ve vytahaných teplákách s košem. Ono to totiž může fungovat jinak, než bychom čekali. Sexy oblečená žena se tou obětí naopak třeba spíše nestane, protože působí sebevědomě. A naopak, když se ze strachu oblékáte do tepláků, moc sebevědomí vyzařovat nebudete. Teď pochopitelně nemluvím o tom, že na ulici na vás spíš zapískají, když budete mít upnuté šaty, než tepláky.

Tak přece chtěná erotika nevypadá

Říkáte, že se vám na kurzech sebeobrany ženy svěřují i s hodně dávnými zkušenostmi se sexuálním násilím. Už jste otrlý, nebo vás to pokaždé znovu zasáhne?

Myslím, že jsem dost otrlý, ale znovu a znovu mě zaráží, jak často se sexuální útok stane ve velice raném věku, kdy je dívce jedenáct, dvanáct, třináct let. A to je hrozný.

A dopouštějí se toho dospělí?

Většinou dospělí, i když vrstevníci často taky. Nemusí jít přímo o donucení k sexu, ale jsou to zážitky typu: „Jela jsem po eskalátoru a někdo mi začal sahat pod sukni.“ Když se to stane malé holce, tak vůbec neví, kam takovou věc zařadit. Tuší, že je něco špatně, ale většinou o tom nikomu neřekne. Stydí se, tuší, že se jí stalo něco divného, ale neví přesně, co to vlastně znamenalo. A vyplouvá to kolikrát na povrch až po letech. Navíc pachatelé je často vyděsí: „Opovaž se to někomu říct, tak si tě najdu a uvidíš!“ Je to strašně složitý.

Je nějaký moment, kdy se nějaká žena na kurzu s něčím svěřila, že na to nezapomenete?

Takových okamžiků je víc. Ale vím přesně, co změnilo způsob, jakým o problematice násilí na ženách uvažuju. Jedna paní odcházela z kurzu a říkala něco ve smyslu: „Takže já můžu v takové a takové situaci říct ne?!“ Přišlo mi to absurdní. O čem to mluví? Jasně že může říct ne. Vždycky přece může říct ne. Ale ona to říkala s takovým nadšením, jako „heuréka“.

A tak jsem nad tím začal přemýšlet a zjistil jsem, že to je jádro problému. Neschopnost se ohradit, neschopnost určit si hranice a říkat ne. A to ne ve chvíli, kdy jde do tuhého, ale říct ne včas, když se mi něco nelíbí. Od té doby na to dávám v kurzu velký důraz, je to podle mě základ.

Když se neřekne „ne“ včas, je těžší to pak zastavit…

Ale důležité je říct, že NE znamená NE kdykoliv. Každý má hranice jinde, co někdo považuje za nevinný flirt, může být pro jiného už velmi nepříjemné, ale je důležité si vlastní hranice nastavit – a mohou se měnit. Žena může odmítnout člověka, se kterým před pár týdny dobrovolně spala, stejně tak jako si žádné nároky nemůže dělat její bývalý partner. Dobrovolný sex jednou není automatickým souhlasem pro příště. Zdá se to jasné, ale jasné to není. Bohužel.

Dovedu si představit, že to může být pro muže matoucí. Už jen na poli „obtěžování“. „Jak to, že si jedna kolegyně nechá od kolegy líbit něco, co si nenechá líbit ode mě? A jak to, že jedné kolegyni nevadí, když ji beru kolem ramen, zatímco druhá se odtahuje.“ Čert se v tom vyznej, ne?

Ale vždyť je to přirozené a v pořádku. Je úplně v pohodě, pokud má nějaká žena ráda flirt, je kontaktní a taktilní, ale je potřeba respektovat, že její kolegyně je úplně jiná. Každý máme jiné preference v jídle, v kulturním vkusu, proč bychom nemohli respektovat, že i toto je velmi individuální. A když něco zkusí, musí poznat, že to žena nechce, to by musel být – s prominutím – úplný sociální debil.

Není potřeba mít písemné souhlasy nebo nesouhlasy, dokonce ani nemusí být vyslovený explicitní, verbální souhlas nebo nesouhlas. To snad každý pozná, kdy se od něj ten druhý odtahuje, kdy „nespolupracuje“ nebo se vůbec nehýbe, je bez odezvy. Tak přece chtěná erotika nevypadá.

„Tak si sáhnul, no bóže, ta nadělá!“

Mám pocit, že – zejména někteří muži třeba v diskusích na internetu – vyžadují nějaký soubor jasných pravidel, co můžou a co nemůžou, za jakých okolností se mohou ženy dotknout, do jaké míry mohou flirtovat, jak přesně má být definován souhlas se sexem a podobně.

Jenže to je nesmysl. Přece nechceme žít ve společnosti, kde budeme mít všechno nadiktované.

Jsem teď trochu za ďáblova advokáta, ale mám i jisté pochopení pro obavu mužů – něco nepoznám, co když budu obviněn?

To pravidlo je přece jednoduché. Nedělej nikomu to, co se mu nelíbí. Říkám chlapům: „Chovejte se k cizím ženám tak, jak byste chtěli, aby se muži chovali k vaší dceři nebo přítelkyni, nebo třeba k vaší mámě.“ Argument s dcerou bývá dobrý, to většinou v debatě pochopí každý. Tolerance sexuálního obtěžování končí u vlastní rodiny.

V debatách na internetu, kde si nějaká žena stěžuje, že ji někdo obtěžoval tím, že na ni sahal, se často ozývá: „Ježíšmarjá, ta nadělá, tak na ni někdo sáhnul, no bóže!“ Ale kdyby jejich patnáctiletá dcera přišla domů a řekla: „Tati, jeden kluk mě držel v průchodu a druhej na mě sahal,“ tak otec asi neřekne: „No jéžiš, ty naděláš, kluci dospívaj, to je hra.“ Ne. Půjde do komory hledat nějaké vhodné sportovní náčiní typu baseballové pálky a poběží to řešit.

Které mýty kolem sexuálního násilí vám nejvíc vadí?

Nebezpečný mýtus je, že žena se muži nikdy neubrání, takže nemá cenu se bránit. To je hodně rozšířené, bohužel. Ale už jen schopnost se ohradit je primární obrana. Další nebezpečný mýtus je stereotypní vykreslování znásilnění.

Tuším, kam míříte. Neznámý cizí muž v parku?

Ano. V parku či průchodu číhající. A nejlépe cizinec. A nejlépe cizinec tmavé pleti. A to znásilnění je brutální a teče u toho krev a lámou se kosti. Přitom drtivá většina znásilnění takto nevypadá, je to minoritní. Znásilnění má jen ve dvaceti procentech případů na svědomí neznámá osoba.

Je to asi podobné jako u zneužívání dětí. Devět z deseti zneužití dítěte má na svědomí někdo bez pedofilní orientace, nejčastěji jeho příbuzný nebo blízký člověk. Jenže je asi příjemnější žít s přesvědčením, že ženy jsou znásilňovány pouze brutálními útočníky a děti zneužívají pedofilové, pak se nás to jakoby netýká, nepatříme přece mezi „takové lidi“. Ne?

Možná ano. Většinu sexuálních trestných činů spáchá někdo, koho oběť zná. Soused, spolužák, manželův nebo přítelův kamarád, kolega z práce. A jen výjimečně přitom dojde k brutálnímu násilí. A je to vlastně problém.

Proč?

Oběti si tak často ani neuvědomují, že se „to“ děje. Že jde o znásilnění. Protože vnímají rozpor mezi tím, když je k sexu nějakým způsobem donutí někdo známý a nezmlátí je u toho, a tím, co za znásilnění považují třeba díky filmům a obecným představám. Pak jim běží hlavou: „No dobře, je to přece kamarád, půjčil nám peníze, když jsme potřebovali, teď se tohle stalo, tak co nadělám, pomohl nám, přece ho neudám.“ Ne, to není v pořádku. Bohužel přesně takové myšlenky stojí za nízkým procentem ohlášených znásilnění. Je to nekonečná spirála.

„A bude mi to někdo věřit?“

Ale ta žena nedobrovolný vynucený sex měla a je dost možné, že tím utrpěla její psychika.

Jasně. I když nad tím jakoby mávne rukou, někde v hlavě to sedí. Ponížení, zneužití. V takových případech jsou následky často mnohem horší, oběti se s tím hůř vyrovnávají. Existují studie, že když se znásilnění stane způsobem, který pro ženu není v okamžik, kdy se děje, jasně definovaný, je pravděpodobnost vážných psychických následků nebo posttraumatické stresové poruchy vyšší. Což dává smysl.

Když se žena snaží při přepadení bránit, pak je to forma – řeknu to hloupě – přírodní katastrofy, jevu, který se stal. Náhodně. S člověkem to samozřejmě zamává, ale vaše pocity bezpečí a vaši integritu nenarušil někdo, koho považujete třeba za kamaráda. Když to udělá někdo, ke komu jste cítila důvěru, je to po psychické stránce mnohem horší.

Taky se o tom hůř mluví…

A hlavou běží otázky: „Bude mi to někdo věřit? Nemám důkazy, nemám zranění, nemám za nehty jeho kůži, nebránila jsem se.“

„Měla jsem skleničku vína. Možná jsem trochu provokovala? Proč jsem si nevzala místo minisukně vytahaný džíny?!“

To je přesně ono. K brutálnímu násilí neznámým útočníkem nepanuje žádná tolerance, nenajde se snad nikdo, kdo by takový čin obhajoval, ale takto? Vždycky bude někdo, kdo řekne: „Proč se nechala doprovodit? Proč k němu chodila?“ Nebo pomluvy: „Vždyť ji známe, víme, jak se oblíká. Neměla tolik pít.“ V případech se sexuálním podtextem až sedmdesát procent žen (a polovina z nich velmi silně) zažívá stav podobný zamrznutí, paralýze. Nemůžou se ani hnout, což zásadním způsobem znemožňuje jakoukoliv obranu, jak slovní, tak třeba odstrkávání.

Ale to není žádná omluvenka pro toho útočníka! Paralýza není výzvou: Pokračuj. Jsem přesvědčený, že každý normální člověk to pozná. Přijdou mi naprosto nesmyslný argumenty typu: „Útočník přece nebyl vůbec poškrábanej, neměl modřiny, takže se holka nebránila, takže to dělala dobrovolně.“

Po první vlně MeToo jede další vlna s hashtagem WhyIDidntReport/Proč jsem to neoznámila. V desítkách, možná stovkách tisíc příspěvků ženy vysvětlují, proč čin neoznámily. A je to pořád dokola. „Nikdo by mi nevěřil. Bála jsem se následků, zostuzení. Zesměšňovali by mě. Obrátilo by se to proti mně.“ A když poslouchám veřejnou debatu na to téma, vůbec se těm ženám nedivím.

Znásilnění podle českých zákonů

Trestní zákoník definuje znásilnění poměrně široce: „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti.“ Pohlavní styk jako právní pojem přitom zahrnuje jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, tedy i například osahávání na genitáliích a podobně. „Problém je v tom, že český trestní zákoník vyžaduje od oběti ‚vážně míněný odpor‘,“ podotýká Pavel Houdek. „A to vzbuzuje interpretační otázky. Nebere v úvahu třeba právě to ‚zamrznutí‘, které se týká asi poloviny žen, v mírnější rovině dokonce sedmdesáti procent.“ Podle Houdka sice už existuje výrok Nejvyššího soudu, ve kterém se říká, že „není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním,“ ale obecné soudy si s tím ještě poradit často neumějí a tento výrok v úvahu neberou.

Některé ženy teď vystoupily a zveřejnily podrobnosti o činech, které se měly stát před desítkami let, což je však skoro nemožné rozsoudit. Když třeba adresné obvinění míří proti veřejně známému člověku, a to ve chvíli, kdy má třeba dojít k nějakému posunu v jeho kariéře, není od věci být ve střehu, zda nejde o účelové falešné obvinění, co myslíte?

Třicet let je extrémní doba, a aniž bych chtěl komentovat konkrétní případy, připouštím, že někdy se s tím dá hrát i účelově, to je taky nesporný fakt. Ale měsíce, roky to uvědomění trvá. A jsou ženy, které to neřeknou nikdy nikomu. A stejně jako u každého trestného činu i u sexuálních deliktů jsou realitou falešná obvinění, s tím je potřeba počítat. Ale míra je u obecných trestných činů asi tři procenta, u sexuálně laděných činů až pět procent, což je na úrovni statistické chyby.

Veřejnost bohužel právu příliš nerozumí, myslí si, že pokud byl někdo obžalován a nebyl odsouzen, bylo obvinění „falešné“, což není často pravda. Trestní právo funguje na principu „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Pokud shromážděné důkazy nejsou dost silné, aby vytvořily pevný řetězec nepřipouštějící pochyby, nelze pachatele odsoudit.

Zproštěn viny pro nedostatek důkazů?

Jak to známe z televize. Z hlediska práva je člověk nevinný, ale neznamená to, že obvinění muselo být falešné, pouze nebylo dokázáno. Pokud by se totiž v průběhu vyšetřování naopak zjistilo, že nařčení bylo vymyšleno účelově, jde o trestný čin a na dotyčnou by musela být podána žaloba. A to je těch pět procent případů.

Facebook Hero Real Zero

Takže pět žen ze sta, které tvrdí, že se jim to stalo, si sexuální čin vymyslí. Zdá se to málo, ale pro falešně obviněného člověka je to zásadní problém, může přijít o práci, rodinu a pověst.

Jistě. Ale nutno připomenout, že až na pár výjimek bylo snad více než 99 procent příspěvků MeToo anonymizovaných. Nešlo o to ukázat prstem na konkrétní lidi, ale dát najevo míru, s jakou se sexuální násilí nebo obtěžování děje. Bohužel se nejvíc mluvilo – a je to asi z mediálního pohledu pochopitelné – o těch případech, kde zazněla jména a byla to známá jména. Většinou ženy psaly, jak nad nimi někdo onanoval v metru, jak je ve výtahu osahával šéf a ony nevěděly, jak reagovat, nebo jak je spolužáci nutili, aby ukázaly prsa. To však titulky neudělá. MeToo není kampaň, a už vůbec ne kampaň namířená proti mocným mužům.

Léta učíte především ženy v kurzech sebeobrany. Nikdy vás žádná klientka neobvinila z obtěžování?

To se mi nestalo, opravdu. Ale samozřejmě s tím, jak jsem vstoupil do veřejného prostoru, tak stejně jako ostatní čelím ostrým reakcím, výhrůžkám, nadávkám. Vzhledem k tomu, co dělám, mi nevyhrožují, že mi přijdou rozbít hubu a zlámat kosti nebo mě znásilnit, jak vyhrožují některým kolegyním, ale stalo se mi, že mi někdo napsal: „Seženu holku, která tě obviní, žes ji znásilnil.“ Jde to ve vlnách. Ale vesměs platí to anglické rčení: Facebook Hero Real Zero.

Pojďme tedy k tomu, co učíte klientky na svých kurzech sebeobrany.

Fyzické chvaty a údery vás naučím za patnáct minut, to je vlastně to nejmenší. Nejtěžší je být schopna je použít v reálné situaci. A nejdůležitější je se naučit, jak takové situaci předejít, jak ji zvládnout včas. Nejvíc času věnujeme psychické sebeobraně, ta fyzická přichází až pak.

Měl jsem tu paní, černý pás v plnokontaktním karate, byla velice dobrá fighterka, ale přišla na kurz sebeobrany, protože s ní otřásla jedna zkušenost. Flirtoval s ní nějaký muž v baru, chvíli to bylo v pohodě, ale když začal být dotěrnější, jasně ho odmítla. A on ji začal škrtit. A ona nebyla schopná udělat nic, byla paralyzovaná, naštěstí zasáhl někdo z baru. Měla z toho výčitky. Jenže sport je sport. Přijedete na soutěž, tam je ring, ukloníte se, zazní hvizd, bojujete podle pravidel, na konci si podáte ruce.

V realitě to neprobíhá podle pravidel. Učíme klientky, jak v takových situacích mluvit, jaký tón použít, jaká slova volit. To všechno se dá naučit. Zásadní je rozhodnutí něco udělat. A to se musí nacvičit v modelových situacích. Ale jedna věc je nejdůležitější a už jsme o ní mluvili.

A budete za krávu!

A to?

Znát své hranice. Když je máte sama v sobě nastavené, mnohem líp se hájí. A taky se musíte rozhodnout, že je budete hájit. Modelová situace. Jste na večírku a kolega na vás začne sahat, brát vás kolem ramen, vám se to nebude líbit, tak se ohradíte a řeknete, ať to nedělá. Co se pak asi stane?

Já věřím, že mám empatické kolegy, kterým stačí naznačit. Ale tuším, kam míříte. Většinou asi následuje něco jako: „Co je ti? Co blbneš? Nedělej zagorku!“

A pak jde ten muž k ostatním: „Viděli jste ji, má asi krámy nebo co. Co jí vadí jako? Najednou je z ní feministka, kráva.“ Na to je potřeba se připravit. V okamžiku, kdy se ohradíte, půjdou ostatní spíš proti vám. „Co děláš, Milan takhle sahá na všechny, ne? Vždyť ho znáš, je takovej!“ A budete za krávu.

Člověk má tendenci chtít být v kolektivu oblíbený, že?

Jenže co je důležitější? Bezprostřední dojem, nebo nějaký trvalejší respekt? Lidi vás budou mít možná v ten okamžik za krávu, ale ušetříte si to, co vám není příjemné, bude se to už o vás vědět. Umět si hájit osobní prostor je svého druhu svoboda, i když si vybírá své daně. Je třeba velmi pravděpodobné, že se od vás odvrátí i jiné ženy v kolektivu, které si to líbit nechají. Ale říct „ne“ včas ušetří lidem řadu problémů.

Pokud na ženu někdo sáhne a není zastaven, začne sahat jinam, žena to třeba útrpně snáší a doufá, že dotyčný přestane. Ozvala by se dávno, ale nechce být za krávu. Nebo se stydí, třeba v tramvaji, cítí, jako by ona něco dělala špatně. Je paradox, že stud cítí oběť, a nikoliv agresor, ale je to tak. Musíme se snažit dostat to do obecného povědomí. Ohradit se proti něčemu, co nám není příjemné, by měla být norma.

Pavel Houdek (*1981). Certifikovaný instruktor sebeobrany a školitel první pomoci, vystudoval Právnickou fakultu UK se specializací na trestní právo, člen České kriminologické společnosti. Foto: Gabriel Kuchta

Pojďme k vaší osobní historii. Na začátku byla šikana. Dlouhodobá. Kdy to začalo?

Někdy na základce. Byl jsem kluk z vesnice, který začal dojíždět do města, do větší školy, byl jsem hubený až neduživý, jasný terč. Stalo se to poprvé a pak se to se mnou dlouho táhlo. Až v pubertě jsem se rozhodl, že s tím budu něco dělat, už mě nebavilo, že si agresoři, kamkoliv jsem přišel, vybrali mě. Ale později jsem zjistil, že to je obvyklé.

Co? Že si různí agresoři vybírají stále tytéž oběti?

V češtině se tomu říká syndrom oběti. Je to doložené výzkumy a statistikami. Když se stanete obětí násilného trestného činu, existuje sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že do roka se to bude opakovat. To je fakt.

Agresor strach cítí

A vysvětlení?

To už není tak jednoduché. Teorie se různí. Jedna z hypotéz, která mi připadá nejpřesvědčivější, je, že oběť po napadení vysílá specifické signály, chová se ustrašeně, projevuje strach v nonverbální komunikaci. Jsou to úplně subtilní věci, které nemusí být na první pohled zřejmé, jedou na nevědomé úrovni. Jedná se o mikrovýrazy, mikropohyby, které nelze ovládnout, ale agresoři je velice dobře čtou.

Tak jako predátor v přírodě pozná slabou laň, aniž by ji příliš zkoumal, lidský predátor udělá to samé. Poslední výzkumy ukazují, že člověk, který se bojí, má dokonce jiné složení vlastního pachu. 

Je z něj cítit strach?

Ne tak jako česnek nebo parfém, ale násilník to pozná.

Začal jste tedy dělat bojové umění. A co se dělo dál?

Šikana přestala, jednoho dne jsem si uvědomil, že se mi to už neděje. Chtěl jsem se naučit bránit, ale nakonec jsem to nepotřeboval. Zpětně vím, že úplně stačilo, že jsem začal vysílat jiné signály, že jsem byl sebevědomější. A postupně mi došlo, že umět speciální rány a kopy se sebeobranou vlastně nemá až tolik společného, začal jsem hledat něco bližšího reálnému světu, postupně jsem se dostal k tomu, čemu se dneska říká reálná sebeobrana. To dnes učím.

A jak se stalo, že jste se začal zajímat o násilí i teoreticky?

Jedno navazovalo na druhé. Lidi ke mně chodili na sebeobranu, ale jak jsem s nimi mluvil, bylo jasné, že se nepřicházejí učit prát, to je jen „bonus“, přicházejí, aby nabyli sebejistotu, aby se naučili zvládnout krizové situace, uměli se postarat o sebe a své blízké. A tak jsem razantně překopal formu i obsah toho, co učím. K tomu potřebuji leccos teoreticky nastudovat. Ale postupně mě začalo zajímat násilí jako fenomén, především násilí na ženách.

Nebylo to i tím, že jste potkal svoji ženu? Četla jsem rozhovor s ní, mluvila veřejně o tom, že byla jako dívka znásilněná. Nezměnilo to váš pohled na věc?

Ano, moje žena má podobný příběh jako mnohé ženy z mých kurzů, ale s mým hlubším zájmem o fenomén sexuálního násilí to nesouvisí. Moje žena je s tím taky už dávno vyrovnaná, prošla terapií. Sama začala dělat bojové sporty, když jsme se seznámili, zaujalo ji, co dělám… Dnes dělá taky instruktorku.

Problém sexuálního násilí je rozšířený, celospolečenský a já mám potřebu se snažit něco měnit. Když zůstanu jen u jednotlivců, změním jen málo, cítím potřebu dělat v tom směru osvětu. A k tomu potřebuju fakta, čísla, potřebuju znát zákony. A tak jsem já, vyučený zedník s maturitou, začal ve třiceti studovat práva. Rád bych nakonec zvládl i doktorát, ale nevím, jestli to půjde časově. Máme úplně „čerstvé“ miminko.

 

Tento článek je součástí vánočního speciálu 2018. Stáhněte si ho zde. Partnerem vánočního speciálu je klášter Broumov, evropské kulturní a vzdělávací centrum.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější