Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jsem držka, ale nejsem zlej. Za opravdický burany se stydím, říká herec David Novotný

„Mám takový slupky.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Mám takový slupky.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Skvělý herec, táta čtyř dětí a náruživý fotbalový fanoušek. David Novotný v rozhovoru odlupuje svrchní slupky domnělého drsňáctví i „zábavy za každou cenu“, a tak jak zkoumá své postavy, pozoruje a glosuje sám sebe na kraji padesátky. Před čtyřmi lety odešel po dvaceti letech z Dejvického divadla na volnou nohu, která mu v koronakrizi dala pocítit, zač je svobody loket. A covid mu málem vzal bráchu.

Na výslovné přání Davida Novotného ponecháváme text výjimečně v přátelské „tykací“ formě. S autorkou se zná řadu let a podle jeho slov by rozhovor ve vykání vyzněl nepatřičně. Stejně tak (do jisté míry) ponecháváme i jeho svérázný slovník.

Co ti covid zatím dal a vzal?

Takhle na první dobrou můžu říct, že mi dal možnost být poprvé v životě dlouhodobě i po večerech doma s rodinou. Hodně nových věcí v audiu, natočil jsem asi deset audioknížek včetně krásnýho projektu Bez frází, teď jsem začal dělat talkshow na Radiožurnálu Sport. Ale málem mi vzal bráchu.

Bráchu?

Jo. Málem. Bylo to těsný, ale dobře to dopadlo. (odmlčí se) Ale taky mi covid dal čuchnout, jak jsme zbytný povolání. Nejenže nás zavírají jako první a otvírají poslední, ale když jde o přežití, tak za to, že ti předvedu krásnej kotrmelec nebo zarecituju, mě do první linie nevezmou.

Ale ve finále musím asi covidu poděkovat. Za prošťouchnutí mysli. A nejvíc asi za to, že jsem byl doma a víc jsem se mohl podílet na výchově našich dětí.

K výchově i k bráchovi se ještě vrátíme. Ale pojďme v čase na začátek. Loni v březnu se ráz naráz zavřela divadla. Ty jsi herec na volné noze. I když hodně hraješ i v televizi, bylo divadlo hlavním a pravidelným zdrojem vašich rodinných příjmů. Jak jsi ten začátek rozdýchal?

Zpočátku jsem se lek. Totálně. Byl jsem jak brouček, co spadne na krovky a bezmocně třepe nožičkama. Jenom jsem gumoval z diáře termíny divadel. A to negumuješ jen představení, to gumuješ prachy! Nemám na žebříčku hodnot prachy na nejvyšší příčce, ale když nejsou, tak to je sakra poznat.

Tak ugumovávám, ugumovávám. Vidím ten prázdnej diář. Co budu dělat? Trochu panika. Čtrnáct dní jsem z toho byl v prdeli… Volal jsem do divadel: „Fakt se nehraje? Ani někde venku? Stan? Nic? Nikam nejedem? Ok. Měj se.“ Sedím. Koukám. A jsem v prdeli. Ale pak to naskočí. Něco sakra dělej.

A co jsi dělal?

Volám do One Hot Book. „Mikrofony fungují? Když sedím já za sklem a zvukař taky za sklem? To by šlo ne? Hele, dej mi číst cokoliv.“ A tak jsem četl. Pak jsem dělal rádio. Načetl jsem Bez frází. Pořád něco bylo. Nic velkýho, ale bylo. Pak na podzim jsme točili Kukačky.

Hlavně jsme se ale posnažili i jako rodina ušetřit. Covid nás zkáznil, naučil nás líp hospodařit. Pětičlenná rodina – někdy šestičlenná, když přijede moje nejstarší dcera – to není malá rodina. Samozřejmě se ušetřilo i tím, že se nemohlo na výlety s restauracema a všema těma předraženýma atrakcema, co přece musíme děťátkům dopřát. Takže nejdřív šok, direkt na solar. Ustáli jsme to, ale ten fofr, jak to naspořený z matračky mizelo, to jsem čuměl.

„Míro, co si myslíš o mým odchodu?“

Těšíš se na hraní?

V první vlně jsem byl jako kůň v prázdný manéži, potřeboval jsem slyšet lidi, abych mohl konečně pořádně zaržát… pak jsem čuchnul k rádiu a k jiným projektům, užil jsem si to jinak, potřeba divadla není tak silná. V létě už s Dejvicema proběhly Voděrádky, pak hrajem v Řevnicích, do toho točím seriál Špunti na vodě. Takže zase nebudu stíhat a možná se mi zasteskne po tom covidovým klídku… Typická člověčinka, jak toužíme po tom, co zrovna nemáme, viď?

Úplně lidský. Zároveň se člověk neuvěřitelně přizpůsobuje okolnostem, ne? V čem tě krize naučila housti?

Tak třeba, jak se nehrál fotbal, naučil jsem se koukat na jiný sporty. Pouštěl jsem si i golf! Pak začal fotbal bez diváků, říkal jsem si: „Aáá, to je votrava, to není vono.“ Cha! Po chvíli jsem pokorně koukal a byl šťastnej, že hrajou. Pak se vraceli lidi do ochozu a bylo to krásný.

Zmínil jsi Dejvice. Před několika lety jsi z Dejvického divadla odešel. V našem tehdejším rozhovoru pro časopis Glanc trochu vysvětluješ proč. Ale pořád s Dejvickými pár inscenací hraješ, jak s nimi vycházíš? Bavíte se někdy o tom, proč jsi odešel?

Jsou

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Film

Rozhovory

Česko, Kontext N, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější