Malý Balkán pod Pradědem: Je na co být hrdí, nesmíme zapomenout, burcují potomci řeckých uprchlíků
Tisíce Řeků uprchly před více než sedmdesáti lety kvůli občanské válce do Československa. Mnozí zde našli druhý domov. Jak žije řecká komunita ve Slezsku a na severní Moravě dnes?
Vzduchem se nese vůně souvlaki a teplého pita chlebu. Ze strunného hudebního nástroje buzuki se linou tóny řecké lidové písně, lidé se v kroužku drží za ruce a tancují. V okně visí řecká vlajka a místem prostupuje i obrovská pohostinnost a temperament, které jsou tak typické pro jižanské národy.
Tato scéna se ale neodehrává v Aténách nebo na Krétě. Jsme v Jeseníku, jednom z míst, kam před více než sedmdesáti lety utekli řečtí uprchlíci před občanskou válkou, která v jejich rodné zemi zuřila. Dodnes zde žije hrstka pamětníků a jejich potomci, kteří hornatému regionu u hranic s Polskem za posledních několik desetiletí vtiskli nezapomenutelný charakter.
„Pamatuji si na jedno focení hned po tom, co jsme přijeli. Bylo nás tam více řeckých dětí a všichni jsme se mezi sebou bavili, chvíli jsme neposeděli. Najednou na nás fotograf začal křičet: ‚Ticho, ticho!‘ Jenže my jsme vůbec nerozuměli česky a mysleli jsme si, že se máme posunout. Tak jsme všichni šli do rohu na druhý konec místnosti. Ani fotograf nechápal, co to děláme,“ popisuje se smíchem své počáteční trable s češtinou energická šestaosmdesátiletá Janula ze Zlatých Hor.
Do Československa se dostala jako třináctiletá v roce 1948 kvůli probíhající občanské válce v Řecku, která vypukla krátce po druhé světové válce.
„Byl to první konflikt v rámci