Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Staré hry mají rozhodně co nabídnout. Jsou dělané s větší láskou, říká zakladatel videoherního muzea

Každému sběrateli vždycky něco chybí, říká Čeněk Cibien. Foto: Archiv Č. C.
Každému sběrateli vždycky něco chybí, říká Čeněk Cibien. Foto: Archiv Č. C.

Sběratel Čeněk Cibien dává podle svých slov přednost blikající CRT obrazovce přes sterilním LCD displejem. A remake ho většinou přiměje, aby si zahrál originál na starém hardwaru. Pod značkou Cibien’s Corner připravuje herní pořad Retro Game Show a v Praze provozuje herní muzeum i hernu.

Muzeum her (aneb Cibien’s Corner Game World), údajně největší svého druhu ve střední Evropě, obnovilo stejně jako jiná muzea provoz v květnu. Po několikaměsíční nucené pauze si mohou návštěvníci přijít prohlédnout i vyzkoušet exponáty z Cibienovy sbírky, která zahrnuje jak historické, tak moderní hry.

Na dvou patrech expozice umístěné do obchodního centra Šestka v Ruzyni nechybí herní konzole, počítače, pinbally, ale i třeba herní smartphone Nokia N-Gage nebo arkádové automaty, do kterých hráč musí doslova vlézt, typu Star Wars Battle Pod.

Jaké byly vaše herní začátky?

Myslím, že jako jedny z prvních her jsem hrál někdy v šesti letech Ski or Die, Stunts, Arkanoid, Test Drive, DuckTales nebo prvního Indianu Jonese, ještě na počítači X386. To byl rok 1989, 1990. Chodil jsem také hrát na automatu do herny, co bývala na hlavním nádraží.

Kdy jste na to navázal sběratelsky a vůbec s myšlenkou herního muzea?

Vysloveně sbírat jsem začal až před nějakými pěti lety. Kvůli práci jsem hodně cestoval, a vždycky jsem si odněkud přivezl nějakou novou herní konzoli, abych na ní hrál. Staré jsem ale nevyhazoval, neprodával, takže se mi to střádalo. Pak jsem začal sbírat ve velkém. Nejdřív jsem se soustředil na herní stojany, které firmy používají k prezentaci nového zařízení. K tomu se pak přidaly herní automaty a další. Měl jsem toho plné sklady a nebylo to kam dávat, tak jsem se rozhodl, že to dám k dispozici lidem, aby si mohli taky zahrát.

V tuhle chvíli máme přes 200 zařízení a je náročné udržet starý hardware, aby obstojně fungoval, říká Cibien. Foto: Cibien’s Corner Game World

Takže jste v roce 2018 otevřel v pražských Holešovicích interaktivní muzeum. Po dvou letech jste vinou pandemie musel zavřít a koncem roku 2020 jste se na veřejnost obrátil s crowdfundingovou kampaní za záchranu expozice, kde se vybralo přes 370 000 korun. Jak jste na tom teď, po přestěhování do nových prostor?

Prakticky úplně stejně. Kampaň byla taková sonda mezi lidi, jestli má vůbec smysl s projektem pokračovat dál. Protože kdybych to měl všechno někde ve skladu, občas natočil něco do našeho pořadu, dal někam rozhovor, tak budu vlastně spokojený, nebudu muset platit zaměstnance a prostory, jako máme tady…

Kampaň na Startovači měla úspěch. Vybrali jsem ale prakticky na měsíc a půl provozu v zavřeném stavu. Rozhodně to nevykryje půlroční provoz. Ale ukázalo se, že zájem je i mezi skupinou, kterou jsme nepovažovali za svoji cílovou. Za podporu jsme byli o to vděčnější.

Rozhodl jsem se tedy pokračovat a začal jsem se poohlížet po nových prostorách, přičemž jsme si padli do noty právě s majitelem obchodního centra Šestka. Máme smlouvu na několik let a hned po otevření v květnu byl o muzeum velký zájem. Červen byl slabší, ale to je každý rok. V létě máme domluvené příměstské tábory, pak školní exkurze, firemní akce mimo otevírací dobu. Také tu máme studio, kde se natáčí Re-Play i náš retroherní pořad, a je k dispozici i dalším.

Kousek odtud, v Červeném Újezdě, se nachází Arcade Hry, retro arkádová herna a muzeum. S tou máte čistě konkurenční vztahy?

Arcade Hry nabízí něco úplně jiného. Je to herna zaměřená na staré automaty, jiné, než tu máme my. My nabízíme unikáty, které jinde ve světě nejsou. Když k nám přijedou například děti z USA, kde těch heren je spousta, jsou překvapené, protože vidí kombinaci automatů, počítačů a konzolí. Hráč si může hru zahrát na konzoli a pak si to jít porovnat na automatu.

Zaměřujeme se na linkování automatů pro více hráčů a třeba starý simulátor Ferrari F355, kde má kolem sebe člověk tři obrazovky a vlastně sedí v kokpitu, jinde takhle veřejně taky nenajdete. Možná v pár italských letoviscích někde u moře, ale my jich máme hned několik a můžou na nich hrát až čtyři hráči. Zaměřujeme se na nezvyklé kousky z Japonska nebo i Ameriky. A více jdeme cestou osvěty. Snažíme se tlačit starý hardware i software do povědomí lidí, aby to retro pořád jelo a nezaniklo. Chceme nabídnout ucelený koncept, historické i moderní hry.

Proto v muzeu ještě přibudou interaktivní obrazovky s dalšími informacemi i recenzemi, aby to opravdu nebyla jen herna, ale byl tam i ten edukativní rozměr. Naším primárním cílem je osvěta, nejen to paření.

Mají starší hry co nabídnout i někomu, kdo danou dobu nepamatuje? Není nostalgie tím hlavním důvodem, proč se k nim vracet?

Určitě není. Já si myslím, že i staré hry jsou parádně hratelné. Hra totiž není jen o skvělé grafice nebo zvuku, jak se to dnes prezentuje, ale hry jsou hodně o hratelnosti a o zábavnosti. Jde o to, jak člověka vtáhne, jak se u toho zrelaxuje. Je to o postřehu a dovednosti. Staré hry rozhodně mají co nabídnout, většinou jsou těžší než moderní. Vidím to i na dětských návštěvnících – rozhodně nejdou hned za tím nejmodernějším. Klidně hodinu sedí u staré hry na Mega Drive nebo Nintendo 64.

Pro mě v dětství bylo nejdůležitější, když hra probouzela moji představivost. Grafika často nebyla dokonalá a musel jsem si spoustu věcí domýšlet. Hrozně mě bavilo hrát Dungeons & Dragons, kde nebylo žádné parádní 3D prostředí plné monster a výbuchů kolem nádherně zpracovaných kouzel. To jsem si všechno představoval v hlavě, zatímco jsem šel strohým prostředím, kde proti mně občas vyskočila nějaká kostičkovaná obluda. Na děti to působí pořád stejně. Někdo přijde s tím, že by chtěl být manažer, a odchází s tím, že by chtěl být vývojář.

Zmínil jste, že se dnešní a staré hry liší obtížností. Napadly by vás další rozdíly?

Dříve těch her nevycházelo tolik, těšil jsem se na ně. Dneska na všech platformách chrlí jednu hru za druhou. Vychází toho strašně moc, hry mají obrovské rozpočty a dělá na nich ohromné množství lidí. Přijde mi, že dříve byly hry dělané s větší láskou, více srdcem. Já si každopádně rád zahraju starou i novou hru. Z těch starých her se ostatně dost často těží. Studia z nich mačkají, co jde.

Exponáty jsou ze všech koutů světa, říká Cibien. Foto: Cibien’s Corner Game World

Nevadí vám to? Že vznikají předělávky místo originálních her?

Rád si zahraju starou hru v upraveném kabátě. Ale je pravda, že většinou mě remake přiměje, abych si zahrál originál na tom starém hardwaru. Když vidím před sebou cartridge (vyměnitelná kazeta s hrou, pozn. red.) v konzoli a bliká na mě CRT obrazovka, vzbuzuje to ve mně pocit pohody a starých dobrých časů. Užívám si to jinak, než když sedím u sterilního LCD a něco mačkám na klávesnici.

Určitě má smysl dělat remaky a remastery, protože lidé to jednak kupují, jednak nemají možnost si starou hru na moderním počítači pustit – nemá disketovou mechaniku, kolikrát už nemá ani tu optickou, a na novém operačním systému starou hru bez emulátoru často nespustím. Většinou remake navíc nabídne něco nového, objeví se tam nějaká nová myšlenka.

Pozorujete v herní historii nějaké výrazné trendy? Že by například jednu dekádu bylo víc stříleček, jindy zase závodních her?

Tohle je otázka hardwaru. Dříve jsme prostě 3D střílečky mít nemohli, protože je hardware nezvládal. Takže nejdřív se hrály graficky jednodušší hry, třeba puzzle hry, textové adventury nebo plošinovky. Pak přišly automaty, kde už to byly složitější hry, nejprve polygony bez textur, pak s texturami… Možnosti přicházely až s výkonem.

Zásadním zlomem byl příchod prvních 3D grafických karet Voodoo a potom ještě sound blastery, kdy u počítačů místo pípání PC speakeru najednou hrála osmibitová, šestnáctibitová hudba, a my mohli dokonce rozpoznávat jednotlivé hudební nástroje. Hry se tomu nárůstu výkonu přizpůsobovaly, aby hráčům nabídly víc. Ale auta se hrála vždycky, střílečky se hrály vždycky. Jen nebyly tak promakané. Stejně tak je dneska trendem virtuální realita, kde jsou jak auta, tak střílečky, logické hry, pohybové hry. Pořád se hraje všechno.

Jaká jsou kritéria pro to, aby se něco dostalo do vaší sbírky a do muzea?

Pro mě je hlavní kritérium, že to ještě nemám. Následně v rámci mojí sbírky proběhne nějaká očista a servis, a když uznáme, že je exponát připravený, putuje do muzea. Pokud tedy pro návštěvníky má smysl, protože už se nám stalo, že jsme si vymysleli super zajímavé stroje a čekali, že se z toho spousta lidí zblázní nadšením, jenže nikoho moc nezajímaly. Protože je neznali. Každý zná Game Boye, Nintenda, Super Nintenda, Nintendo 64, Mega Drive… Stroje jako Neo Geo ovšem ocení spíše nadšenci do techniky, ne tak rodiny s dětmi, které se sem chodí pobavit.

Kde hry a herní zařízení sháníte?

Exponáty jsou ze všech koutů světa. Hodně se zaměřujeme na Japonsko, protože to v Evropě lidé moc neznají, a snažíme se jim to přibližovat přes to, co znají. Metal Gear Arcade je třeba mašina, která vychází z počítačové hry, stejně tak Half-Life 2: Survivor, což jsou oboje unikátní automaty, jichž je na světě, respektive v Japonsku pár kusů a my je máme tady v Čechách. Rozšířenou virtuální realitu jako Gundam Pod už ale Evropani rozhodně neznají. Připravujeme i automaty s Pokémony.

V Japonsku se vyráběly nové herní automaty ještě před pár lety a obecně se u nás v muzeu snažíme o průřez herní historií, od těch nejstarších kousků z konce sedmdesátých let až po ty nejmodernější z let 2015, 2016. Například Dariusburst: Another Chronicle, kde se k jednomu automatu slezou až čtyři hráči a společně se prokousávají takovým vodním světem, je pár let stará hra.

Na co jste u vás v muzeu nejpyšnější?

Jsem hrdý na to, že tady máme hry, kde spolu může závodit třeba až osm hráčů. To většinou v hernách nebývá, protože je to náročné na údržbu. Je potřeba sladit obrazovky, aby každá neukazovala jiné barvy. Když jedno to zařízení přestane fungovat, tak shodí i ta zbylá, takže najednou nemáte rozbitou jednu tu motorku, ale čtyři. Jsem hrdý na sbírku pinballů i třeba na stojan s Virtual Boyem, takovým prvním pokusem o virtuální realitu – což je něco, co se jinde nedá ani vidět, a tady si to lidé můžou vyzkoušet. Taky jsem rád, že tady máme počítače na síti, takže je možnost si zahrát ve víc lidech Dooma nebo Diablo. Nebo že tu máme ve vitrínách nikdy nerozbalené hry, které se těžko shánějí.

Je tady spousta cenných exemplářů, ale pro mě je hlavní hodnota celku a to, že ho jsme schopní udržet v provozuschopném stavu. V tuhle chvíli máme přes 200 zařízení a je náročné udržet starý hardware, aby obstojně fungoval. Ovladače se vymačkávají, obrazovky se vysvítí a konzole se můžou přehřívat. Musí se pravidelně uklízet, protože ta zařízení mají aktivní chlazení, takže sají okolní prach jako vysavač. Je tady enormní odběr elektřiny a elektroinstalace na to musí být připravená, aby to ta zařízení nepoškozovalo. Nemůžou padat pojistky, protože neustálé vypínání a zapínání tyhle stroje nemají rády.

Všechno se opotřebovává, takže potřebujeme neustále vyměňovat obrazovky, ovladače, kondenzátory, elektroniku… Údržba je náročná. Je to nekonečný příběh. V době covidu navíc chodíme a dezinfikujeme ovladače – tedy samozřejmě vedle každodenního čištění. Není nic horšího než vzít do ruky ušmudlaný joystick nebo gamepad a přilepit se k němu.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Chybí vám ve sbírce něco konkrétního?

Každému sběrateli vždycky něco chybí. Mohl bych tady vyjmenovat sto her nebo sto zařízení, která nutně potřebuju, ale to jsou věci, jež se už normálně sehnat nedají a po kterých moje kontakty třeba v Japonsku pátrají už několik let. To jsou natolik nesehnatelné kousky, že v okamžiku, kdy se objeví, jste ochotný za ně zaplatit jakoukoliv cenu. Teď se bavíme o cenách nad 10 000 eur. Ale já chci primárně muzeum stabilizovat, abychom byli schopní platit faktury za elektřinu, nájem a podobné věci. Teprve potom si budu moct popustit uzdu a kupovat takové šílenosti.

Je vaším cílem jako sběratele mít úplně všechno?

To ne. Chci mít to, co chci, ale aby ta sbírka byla ucelená, tak musím samozřejmě nakupovat i věci, co nechci jenom já, ale které si žádají návštěvníci. Já už ale s tím, co mám, jsem spokojený. Spíše doplňuju drobnosti, nebo když se objeví nějaký ten skvost, jak jsem říkal. Nikam nechvátám. Když to přijde, tak to přijde a já to koupím. Když ne, tak už teď mám tisíce zařízení, her mám desítky tisíc. Všechno, co jsem chtěl – takové to základní gros –, mám. Spíš chci všechno uvádět víc a víc do funkčního stavu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější