Kde se národ změní v kmen, tam liberální demokracie stěží může přežít
Komentář Jiřího Pehe: Liberální demokracie je v západním světě pod tlakem jevů, jako je rozmach sociálních médií, globalizace a nové formy sociální organizace. Obvykle se ale jako hlavní důvod pro defenzivu, do níž se liberální demokracie dostala v posledních letech, uvádí neobyčejný rozmach populismu. Ten sám o sobě sice novým politickým jevem není, ale chytil takříkajíc druhý dech právě jako reakce na výše zmíněné společenské a ekonomicko-politické jevy.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Populismus nemusí být sám o sobě pro demokracii zásadní hrozbou. Existuje, stejně jako moderní demokracie, už téměř dvě století – od dob, kdy ho jako politický fenomén přivedl na scénu americký prezident Andrew Jackson. Ve svých prvotních podobách byl spojován především s antielitářstvím – jeho hlasatelé, včetně Jacksona, kritizovali stejně jako populisté dnes údajně zkorumpované, od lidu odtržené elity. Demokracie coby vláda lidu měla být provozována lidem ve jménu lidu, nikoliv elitami.
Idea, že politik mluví jménem nestrukturovaného lidu, je samozřejmě naivní a v lecčems nebezpečná, protože nestrukturovaný lid, jehož přání a tužby populisté prý reflektují, je jen politická fikce. Přesto mohl antielitářský populismus ve své rané fázi fungovat do jisté míry i jako užitečný katalyzátor v nástupu masové demokracie, tedy jako politický nástroj pro zapojení stále většího počtu lidí a různých sociálních skupin do demokratického procesu.
Nebezpečím pro demokracii se populismus stal teprve ve spojení s
