Annette překračuje stín žánru a dává lekce ze setkání s vlastní nejistotou

První muzikálová sekvence filmu Annette, novinky francouzského režiséra Leose Caraxe, končí otázkami: Můžeme už začít? Nebo ještě nemůžeme? Přitom se tentokrát nejedná pouze o pasáž, která má publikum připravit na další děj, ale i projevení jisté nedůvěry k divákům. Fanoušci muzikálů uvedených v posledních pěti letech totiž se svými představami o žánru s Annette narazí s následujícími výhradami: takto by muzikál neměl vypadat; to přece není „skutečný“ muzikál.

Šestý snímek Leose Caraxe tak na diváka až tlačí, narušuje jeho jistoty a vědomí toho, co o žánru ví. Pokouší se mu ukázat, jak také může filmový muzikál vypadat. Annette se ukazuje být především střetem s nenaplněnými očekáváními několikerého typu.

Přečtěte si také

Zahájení festivalu v Cannes se odehrálo ve jménu slávy kinematografie

Ona první sekvence uvede pro Caraxův film charakteristickou zvláštnost: přestože muzikálová pasáž začne v nahrávacím studiu, herci společně s hudebníky z kapely Sparks vyjdou ven a svůj výstup dokončí na ulici. Touto na první pohled nenápadnou scénou snímek ustaví formální rozpolcenost, do níž bude vsazen. V tomto případě postavy vyjdou z uzavřeného prostoru – typického pro muzikálový žánr – do prostoru otevřeného.

Opozice je pro Annette typická. Film vypráví o složitém vztahu muže a ženy. On je cynickým stand-up komikem (zastupuje „nízké umění“); ona elegantní operní pěvkyní (reprezentuje „vysoké umění“). On se chová výstředním způsobem; ona budí dojem, že má vše, co se kolem ní děje, pod kontrolou.

Film však nutně nestaví na kontrastu, který se v protichůdnosti nabízí. Naopak divákovi nabízí tu zvláštní a těžko uchopitelnou změnu, když jedna strana prostoupí druhou. Symbolem těchto transformací se v Caraxově filmu stává dítě, které ústřední dvojice zplodí: to na jednu stranu vypadá jako dřevěná loutka, na stranu druhou je plné života.

Podobné rozpolcenosti si může divák všimnout i u