Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pandemický školní rok skončil, zapomeňte

České školy byly zavřené nejdéle v Evropě. Foto: David Taneček, ČTK
České školy byly zavřené nejdéle v Evropě. Foto: David Taneček, ČTK

Komentář Jany Ustohalové: Podlehnout pocitu, že už je pandemie konečně za námi a můžeme se vrátit do starých kolejí, by byla největší chyba, protože podobnou příležitost ke změně dlouho nedostaneme. Už teď ale vidíme, že jako jinde ve společnosti bude z velké části tahle šance promarněná zřejmě i ve školství.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Ba co víc – z následků špatných rozhodnutí vlády ve spojení s čistě technicistním pojetím vzdělání ze strany ministerstva školství se budeme vzpamatovávat déle než ze samotné pandemie covidu-19.

Ukázalo se, že ministerstvo školství je ministerstvem škol, částečně ministerstvem učitelů, ale vůbec ne žáků a rodičů.

Úředníci a politici totiž znali jen dvě možnosti – buď úplně zavřené, nebo otevřené školy, nic mezi tím. Tak se stalo, že v Česku byly zavřené nejdéle v Evropě, zatímco se ministr Robert Plaga dohadoval s opozičními poslanci o technikáliích kolem rozvozu testů a respirátorů do škol.

Během pandemie se výuka téměř všude scvrkla jen na nalití znalostí do hlav dětí, a to ještě důrazněji než předtím. Na naučení násobilky, vyjmenovaných slov, přísudku jmenného se sponou. Někteří ředitelé gymnázií si proto pochvalovali, že přijímačky letos dopadly lepšími výsledky, než se čekalo, protože děti nemohly chodit na kroužky jako v běžných letech a víc seděly doma a učily se, protože se bály neúspěchu. Právě tahle absurdní situace posloužila zastáncům jednotných státních přijímaček a maturit pro potvrzení statu quo.

Výsledkem tohoto přístupu jsou mimo jiné i zaplněné ordinace terapeutů a psychiatrů apatickými dětmi s úzkostmi a sociálními fobiemi. A také učiteli s depresemi. Protože nejdéle zavřené školy v Evropě si někde daň vybrat musí.

Také jsme měli příležitost si uvědomit, že přesně tohle je pod rozlišovací schopnosti ministra Plagy a úředníků MŠMT. Protože psychiku nemůžete změřit, zvážit a do metodiky ji nacpete jen částečně a formálně.

Pro technicistně založené politiky a úředníky je to něco „soft“, něco, co počká a není tak důležité. Jenže je to naopak.

Děti jsme zavřeli na rok a půl do domácího vězení, vzali jim koníčky, kamarády, vrstevníky a zájmy a posadili jsme je před počítače a mobily, od kterých jsme je předtím vyháněli a přesvědčovali je, jak jsou škodlivé. Teď musely u počítačů trávit dlouhé hodiny denně bez jasného výhledu, kdy to skončí. A ještě jim vyčítáme, že kvůli tomu ztloustly, jako by to byla jejich vina.

Co ale reálně znamená, pokud statistiky říkají, že po roce a půl, kdy byly zavřené doma, desetinásobně narostl počet dětí s úzkostmi, depresemi a sociálními fobiemi?

Třeba to, že ani když se školy otevřely, nemohou do nich tisíce dětí znovu nastoupit, protože nejsou schopné fungovat v kolektivu a zvládnout pravidla, která po nich české školství požaduje. Znamená to, že jsou třeba už od dvanácti třinácti let odkázané na antidepresiva, aby mohly aspoň nějak fungovat. Že budou mít horší prospěch nebo školy nedodělají vůbec, protože nesnesou stres spojený se zkoušením a písemkami, kterými se učitelé ve výkonově zaměřeném českém školství snaží dohnat učivo a známky.

Ministerstvo školství sice v určité fázi vydalo metodiku, v níž doporučilo školám hodnotit žáky slovně. Jenže Cermat zároveň nezrušil státní jednotné přijímačky na většině středních škol. To znamená, že žáci potřebují mít na vysvědčení tradiční známky, a především musí zvládnout přesně dané znalosti a vědomosti, které Cermat v přijímacích zkouškách ověřuje.

Ty museli učitelé probrat a procvičit, pandemie nepandemie, čímž vznikal tlak na děti i rodiče, protože v českém školském systému rozhoduje jedna unifikovaná státní přijímací zkouška o budoucnosti čtrnáctiletého dítěte bez ohledu na to, jaký má talent či dovednosti.

A kdo je nadřízeným Cermatu a mohl tohle všechno změnit? Ministerstvo školství, potažmo ministr Plaga.

Ten sice poslední školní den učitelům poděkoval za jejich nasazení, ale reálně pro ně za celý školní rok mnoho neudělal.

Podle výzkumu agentury PAQ vydaného na konci školního roku byla pro 72 procent učitelů distanční výuka zřetelně víc stresující než za běžných okolností. Výrazný a dlouhodobý stres má přitom podstatný vliv na psychické zdraví. Takže vlastně vůbec nepřekvapí, že 38 procent učitelů jevilo za pandemie symptomy středně těžké deprese či úzkostí, což je stav, který vám už zabraňuje fungovat v běžném životě a k jehož zvládnutí potřebujete odbornou pomoc.

Jakou dostali učitelé v tomto podporu, kromě poděkování ministra školství? Opět žádnou, nebo aspoň ne široce veřejně deklarovanou. Zbylo jim jen sdílení svých zkušeností a zoufalství ve skupinách na Facebooku. Nebo odchod ze školství, kterému nezabrání ani to, že jim za poslední tři roky stouply mzdy skoro dvojnásobně. Všechno totiž jen penězi nevyřešíte.

Vyčerpaní rodiče museli zvládnout všechno

Chaos ve vládě a na ministerstvu školství jsme mohli tolerovat loni na jaře, ale už ne na podzim a letos, kdy měl stát nástroje, jak děti udržet bezpečně ve školách.

Místo toho rodičům ze dne na den vypnul instituce, které jim pomáhaly s péčí o děti, a hodil na ně celou zodpovědnost za jejich vzdělání. Velmi často si zároveň nemohli dovolit přestat chodit do práce.

České matky jsou přitom dlouhodobě zvyklé na to, že musí zvládnout dvě směny po sobě – v práci a doma –, a jsou s tím smířené. Teď po nich ale stát chtěl dvě směny souběžně. To vše za prakticky nulové podpory ministerstva školství a v neustálé, měsíce trvající nejistotě, kdy v pátek rodiče nevěděli, jestli půjdou jejich děti v pondělí do školy a případně které děti a jaké ročníky.

I ve světle posledního roku a půl, kdy se domácím učitelem stal prakticky každý rodič s maturitou, vyznívají zcela absurdně debaty poslanců o novele zákona o pedagogických pracovnících, kterou do Sněmovny vrátil Senát a v současném volebním období už se zřejmě nestihne projednat.

Novela navrhuje, aby mohl učit každý, kdo má vysokou školu, nejen pedagogického směru. Politici to ale zatrhli s tím, že by to byla neúcta k učitelům. V době, kdy musel být učitelem každý, navíc si nemohl vybrat osnovy ani způsob výuky, a kdy se ukázalo, že učit umí a může obrovské procento dospělých, je to úplně bizarní důvod.

Politici navíc zároveň zavírají oči nad tím, že už teď v pohraničních regionech učí každý, kdo má nohy a ruce, a existují tam školy, kde má vysokoškolské vzdělání jen menšina učitelů, protože tam prostě nikdo do školství nepůjde.

Tohle všechno se zvýraznilo ještě víc za pandemie, kdy byli rodiče státu dobří, protože na ně hodil vzdělání dětí. Suplovali také školní jídelny, kroužky a volnočasové aktivity. To vše, aniž to stát a ministerstvo školství ocenily a vyčerpaným rodičům aspoň formálně poděkovaly.

Ti jsou vlastně jen rádi, že už ten hrozný školní rok skončil, že si všichni mohou oddechnout a doufat, že už nezažijí tak strašnou vyčerpanost a beznaděj, jakou prožívali tváří v tvář školskému systému nepřipravenému na pandemii. Že by to ale celé vedlo k nějakému poučení nebo reformě se nezdá – podle ministerstva školy zvládly distanční výuku víceméně dobře a s nasazením, vyhořelí učitelé odejdou ze školství jinam a příští rok nás opět čekají celostátní přijímačky a maturity.

Pandemie skončila, zapomeňte.

Zůstaňte v obraze a sledujte nejčerstvější informace kolem koronaviru na jednom místě.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Koronavirus

Názor

Školství

Školství po covidu

Česko, Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější