Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pod vodou objevil vrak letadla z války, podvodní sopku i endemit, který odborníci neznali: potápěč Peter Kubička

„Uvědomuji si, že patřím k těm několika málo lidem, kteří to dnes mohou vidět, protože většina se do těch míst nikdy nedostane.“ Foto: Martin Strmiska
„Uvědomuji si, že patřím k těm několika málo lidem, kteří to dnes mohou vidět, protože většina se do těch míst nikdy nedostane.“ Foto: Martin Strmiska

Slovenský expert na technické potápění Peter Kubička v rozhovoru s Denníkem N vysvětuje, co ho láká na potopených vracích lodí a letadel, na zatopených jeskyních, dolech, vesnicích i údolích.

Nám laikům při potápění většinou stačí, když vidíme dno, živočichy a rostliny pod vodou, ryby a korály. Vám ale ne. Co vás láká na potápění se do vraků lodí a letadel, jeskyň, zatopených dolů nebo železničních tunelů?

Tady už nemluvíme o rekreačním, ale o technickém potápění. Technické potápění rozšiřuje poznání konkrétních věcí, umožňuje jejich dostupnost. Jedinečné a specifické na potápění je právě to, že vidíme místa, na která se člověk za normálních okolností nedostane.

Korály a rybičky můžete pozorovat v nízkých hloubkách i při denním světle. V jeskyních, dolech a vracích se už neobejdete bez speciální baterky a spousty jiné výbavy. Kdyby to někdo zkusil bez ní, navíc bez patřičných znalostí a dovedností, riskoval by život.

Jak to?

Potápěč musí vědět, jak se dané prostředí chová, jaká jsou rizika. Laik netuší, co dělat v zakalené vodě, jak se v ní pohybovat tak, aby si prostředí sám nezakalil. Jaké techniky použít, aby v zatopeném dole nebo jeskyni nezabloudil.

Tam, kde se zastavil čas

Co vás tam přitahuje?

Vysvětlím to na příkladu bývalých opálových dolů na východě Slovenska. Část z nich je suchá, asi čtyřicet kilometrů, část zase zatopená, přibližně tři až pět kilometrů. Přesně se to neví, protože některé chodby jsou zavalené.

Co nás tam táhne? Přesně to, že když se před sto lety důl zatopil, zablokovalo to do něj přístup. Zato do suchých částí lidé chodili dál, celá desetiletí. Ve výsledku to prostředí, ať už vědomě, či nevědomě, upravovali. Třeba tím, že odtud vynášeli předměty, například důlní artefakty do muzea. Další předměty zase přenášeli jinam, někde hrabali, někde něco čistili, možná vyhloubili i novou chodbu.

„Lákají nás místa, kam se běžní lidé nedostanou.“ Foto: Martin Strmiska

A když tam dnes přijedete jako turista, sice vám průvodci řeknou, že je to důl z 15. století, který zavřeli ve 20. letech 20. století, ale ve skutečnosti vidíte něco jiného. Něco, co za posledních sto let výrazně proměnili lidé.

Takže vás láká zatopená část, kde se čas zastavil?

Správně. Lákají nás místa, kam se běžní lidé nedostanou, protože zatopení doslova znamená zamčení. Do 70. let 20. století se do těch částí nikdo nedostal, až potom tam přicházeli první potápěči. Díky tomu můžeme spatřit důl přesně v té podobě, v jaké ho zavřeli před sto lety. Vidíme konkrétní nástroje, pomůcky, původní chodby a naše fantazie se rozbíhá a umíme si představit, jak se tam pohybovali horníci. V tom spočívá krása vody – dokáže

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Rozhovory

Sport, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější