Viděl jsem ledacos, ale tohle předčilo všechno. Je to jako po kobercovém náletu, říká generál hasičů, který byl u úderu tornáda
Do Hodonína chtěl jet náměstek generálního ředitele Hasičského záchranného sboru Daniel Miklós minulý týden jen na otočku, soukromě. Nakonec ho tam zastihlo tornádo. „Volali nám známí z Lužic, ať okamžitě poschováváme, co můžeme. Takže jsme uklidili zahradní nábytek a čekali,“ říká Miklós, který se hned zapojil do řízení záchranné operace.
V době úderu tornáda jste byl zrovna soukromě na Hodonínsku, je to tak?
Ano, jel jsem tam jen na odpoledne a večer s tím, že se v pátek vrátím zpátky. Byl jsem v Hodoníně, vzdušnou čarou necelý kilometr od míst, kudy procházelo tornádo.
Jaký to byl pohled?
Když jsem vyrazil z Prahy, bylo tam asi 22 stupňů, v Hodoníně o deset stupňů víc, vzduch se ani nehnul, dusno. Přijel jsem tam kolem šesté hodiny. Na obzoru směrem na Břeclav už bylo vidět, jak se tvoří opravdu veliká bouřka. Volali nám známí z Lužic, ať okamžitě poschováváme, co můžeme. Takže jsme uklidili zahradní nábytek a čekali. Pak přišel silný vítr, ale nebylo to tak dramatické – tornádo se vzdáleností ztrácí na efektu.
Když vítr ustal a vyšel jsem ven, za Hodonínem zbývala už jen tromba (vzdušný vír), už se to nedotýkalo země, ale ten pohled byl dost apokalyptický. Vyrazil jsem autem do Lužic, přivézt zpět kamarádčino dítě. A už jsem se tam nedostal. Do toho už nám přicházely zprávy o poškozených: že mají známí v Lužicích díry ve střeše, že to vybíjelo okna… Tak jsem se vrátil zpátky a přišla druhá vlna, kdy se zvedl vítr, začaly padat kroupy a pršelo. A pak už začali volat novináři a komunikoval jsem s kolegy z práce.
Takže jste plynule začal pracovat.
Ano, přejel jsem do Hodonína, na územní odbor Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, kde jsem dělal takového styčného důstojníka generálního ředitelství. Protože na začátku je vždy nouze o informace – ti, kteří jsou v epicentru, zhruba vědí, co se děje, ale (řídící) centrum musí chvíli počkat, protože lidé mají na starosti něco jiného: nejdřív se pracuje, pak se mluví.
Sbíral jsem informace a předával je generálnímu ředitelství. Mezitím vyjel operační výjezd generálního ředitelství do Brna, na krizový štáb kraje, já jsem se přesunul na krizový štáb v Hodoníně a pendloval jsem mezi hasiči a krizovým štábem někdy do dvou do rána, kdy už byla situace poměrně jasná. Měli jsme povolané dva USAR týmy (na prohledávání trosek) a dva naše ženijní odřady s těžkou technikou.
Museli jste se ale potýkat s tmou…
Nefungovala ani elektřina, byl velký problém se
