Hyperkorektnost nikomu nepomáhá, jen se na ní dobře vydělává, míní básnířka z Hradce
„Ani nevíte, jak těžké je říci a zároveň nutné, do nebe volající, říci, že cítím se Češkou být. Protože prý vlastenectví má jinou barvu mít.“ Takhle začíná jedna z básní studentky M’Badjala Diaby, která se kvůli svému vzhledu potýká s nepříjemnostmi a verbálními útoky. V Česku žije od narození, v rozhovoru s Deníkem N však nechtěla hovořit o své rodině ani zemi původu.
Jak se vám v Česku vyrůstalo?
Bylo to hodně složité, protože je na první pohled znát, že jsem jiná. Což samozřejmě děti dost vnímaly. Já moc nevěděla, jak s tím naložit. Když je dítěti třeba pět let a teprve zjišťuje, co je zač, a do toho mu společnost dává najevo, že je to špatně, cítí se ztraceně.
Na druhou stranu tím, že jsem v Česku vyrůstala, vidím progres. Nějakým způsobem se to posunuje.
Je podle vás společnost otevřenější k odlišnostem?
Určitě.
Mrzelo vás, že postavy v pohádkách vypadají jinak než vy?
To mě vůbec nenapadlo, že by mohly vypadat stejně. Já pohádky vnímala jako odraz společnosti, ve které jsem žila, a ta byla z většiny bílá. Já jsem se s postavami dokázala ztotožnit na základě jejich charakteru, ať už vypadaly jakkoliv.
Docházet mi to začalo až