Potřebujeme začít vyprávět nový český příběh

Česko to nezvládlo. Dokázali jsme, že to nedokážeme. V boji s největší krizí posledních desetiletí se úspěšně rveme o přední příčky – v závodě o největší selhání světa. Řeklo by se, že na někoho ten černý Petr vyjít musel, ale v našem případě to není náhoda. Žili jsme z podstaty, což ovšem na prudké vlnobití nestačí. Co teď?

Pokud tohle není dno, od kterého se odrazíme, pak už nezbývá než se naučit dýchat pod vodou. Pandemická krize ukázala, že Česko je nefunkční stát se selhávajícími institucemi, který stojí na hliněných nohách. V klidných dobách stačilo, že je vyztužovaly evropské dotace a silné propojení s mezinárodním obchodem, ovšem v nárazu koronavirové vlny se hlína rozpustila a celý systém se prakticky zhroutil. Kromě rychlé jarní reakce ze strategického hlediska nezvládl vůbec nic. Po roce pandemie vláda jen odevzdaně sleduje, jak jde všechno do pekel. Slovy ministra zdravotnictví Blatného: „Je to něco, co se nějakým způsobem děje.“

Velké tragédie postihly řadu národů, ovšem jen ty nejzralejší se k nim uměly postavit čelem. Česko své slavné prohry zatím dokázalo úspěšně vytěsňovat svalováním odpovědnosti na někoho jiného, takže vlastně nikdy nebyly naše: za husity mohla Liška ryšavá, za Bílou horu Habsburkové, za Mnichov Spojenci, za vítězný únor a prohraný srpen Sovětský svaz, za všechno zlo současného světa zase Evropská unie… A tak rádi jsme se ve škole učili, že to bylo „o nás bez nás“ a my jsme za nic nemohli. Odmítáním vlastního podílu na našich neúspěších jsme ztratili možnost překonávat je. Jenže dnes není kam přesunout odpovědnost a vinu. Tentokrát je nepochybné, že jsme si to podělali sami. Poučíme se z toho?

Na začátku jakékoliv úspěšné léčby si člověk musí připustit, že