Notes: Seznámili jsme se s tornádem. Sliby politiků a Zeman v nemilosti. Babiš mlčel, jako správný Čech

Kolegové zamířili na jih naší země nikoliv proto, že jsou supi a baví je pozorovat a popisovat neštěstí, ale protože dávají těm, kdo se na místo neštěstí dostat nemohou, možnost, aby se správně rozhodli: co v takové situaci dělat, komu a jak pomoci a zda vůbec pomáhat. A také – co cítit.

Takže Manuál pomoci, který vypracovali Hanka Mazancová a Jan Tvrdoň, je přesně to, co člověk odhodlaný nezůstat stranou neštěstí druhých teď potřebuje.

Každý se tam dozví nejen to, co udělat, ale i to, co rozhodně nedělat. A pokud už něco dělat chce, kam napsat nebo zatelefonovat. V přehledné tabulce je pak seznam účtů, kam můžeme přispět finančně.

Tohle všechno by ale vůbec nefungovalo, kdyby se lidé nedozvěděli, co se přesně stalo a jak to naše spoluobčany na Moravě zasáhlo. A také kdyby se událost neprobojovala k jejich srdcím a svědomí.

O to se skvěle, citlivě, ale také přesně s tou dávkou sentimentu, který není kýčem, postaral Prokop Vodrážka. Odjel do obcí na Hodonínsku a mluvil s lidmi. Statistiky o raněných a mrtvých a data o finančních ztrátách jsou samozřejmě důležité, jenže nic tak neukáže rozměr katastrofy jako lidský příběh. V reportáži s titulkem Kde mám tady začít? Tornádo vzalo lidem vše, co léta budovali jich pár je.

Skvělé fotky Gaba Kuchty umožní i nám, kteří na místě nejsme, nasát atmosféru zmaru, zoufalství, umocněného tím, že Moravané mají přece jen jiný vztah k tomu, co vytvořili, postavili, vypěstovali, a k místům, kde žili jejich předci, než třeba klasický obyvatel bytu ve velkoměstě.

„Stál jsem tady v předsíni. Najednou jsem si všiml, že se ten vír řítí na nás. Nikdy by mě to nenapadlo. Rychle jsme se s manželkou schovali do koupelny. Bylo to fakt nejdelších dvacet vteřin mého života,“ říká pan Miloš z Mikulčic.

O této rodině se v reportáži dozvíte ještě něco víc. A pomyslíte si, že pokud má být svět spravedlivý, je třeba se o to teď trochu víc snažit. Každý máme možnost…

Jana Ustohalová se vypravila do Moravské Nové Vsi. Vidí tam dívku, jak rozdává zmrzlinu, potká zkázu obhlížející ministryni financí Alenu Schillerovou, kterak se objímá s místním strážníkem, a vyslechne si zprávu, že z družstva uteklo šest býků. To všechno a spoustu dalšího popisuje v reportáži Spoušť jako po válečné frontě. Slepice to přežily, dokonce přibyla i nějaká cizí.

A do třetice spojili kolegové síly.

Prokop s Janou zaznamenali v dalším textu Tornádo uvěznilo věřící v kostele, vybilo okna, uneslo střechu… i pocity lidí, které živel „přistihl“ na večerní mši v Moravské Nové Vsi. Kostel sv. Jakuba je teď bez střechy. Pan farář si myslel, že to je jeho poslední mše, ale mýlil se. On i věřící to přežili bez úhony.

Zato víno nikoliv. Z téhle oblasti lahodného moku letos moc nepoteče, konstatuje Michal Tomeš v článku Tady nebude ani hrozen. Vinaři totiž sezonu odepsali. Réva je tam, kudy se prohnalo tornádo, ve stejném stavu jako domy, duše i kostel. Polámaná, vytrhaná ze země, zdevastovaná.

Faráři mají svůj pohled na věc, záchranáři svůj a meteorologové zase jiný. Ten, kterého vyzpovídala Iva Bezděková, se jmenuje David Rýva a o tornádech něco ví. Tohle řádění ale překvapilo i jeho. „Jako by měla bouře za úkol udělat co největší škodu,“ říká. A vysvětluje, že Českem se ve čtvrtek prohnalo hned několik tornád a bouří, a také zklame ty, kdo si myslí, že tornádo lze zachytit radarem. Nelze. Tohle umí jen lovci bouřek.

Filip Titlbach si do Studia N pozval meteorologa Petra Münstera.

A ještě jiný pohled na katastrofu mají politici. Jsou tu od toho, aby v takových chvílích zachovali chladnou hlavu a byli tam, kde je jich nejvíce potřeba.

Jak se k neštěstí lidí, které „navštívilo“ tornádo, postavili jednotliví aktéři naší politické scény, popisuje Jan Moláček. Někteří zamířili na Moravu, jako již zmíněná Alena Schillerová či zatím nezmíněný ministr vnitra Jan Hamáček. V Brně přistál dokonce i premiér Andrej Babiš, který to cestou z Bruselu domů vzal přes Moravu. Na místo dorazila i ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se svými 58 tisíci pro každého, kdo byl zásadně postižen.

Každý něco slíbil. Kolega Moláček v článku Oč mohou lidé ze zničených obcí žádat? všechny sliby pěkně sepsal. Možná bude stát za to se na ně ještě těsně před volbami mrknout. A srovnat je s reálným výkonem.

V záplavě apokalyptických zpráv tak nějak uklidní článek Adély Skoupé. „Ne, tak silná tornáda budou u nás nadále mimořádným jevem,“ řekli jí klimatologové. Vlastně spíš přiznali, že nic moc nelze předpovídat, neboť dat je málo. Navíc se tornáda hodně těžko chytají a dokumentují. Jsou to „malé jevy, které mají desítky, maximálně stovky metrů, tudíž je obtížné je zaznamenat a na základě dat pak vytvářet modely“, konstatuje Adéla. A my se musíme smířit s tím, že spolehlivě předpovídat tragédie podobné té moravské prostě ještě neumíme.

Ostatně, potvrzuje to i člověk, po jehož článcích sáhnu vždy, když se chci něco dozvědět přesně a ještě si počíst – Petr Koubský. Nezklame ani tentokrát: „Tornádo udeří nejčastěji v pět odpoledne,“ píše. Tornádo je prý vůbec nejničivější druh větrné bouře. Rychlost rotujícího vzduchu může být až 500 km/h. I kolega Koubský říká, že předpovídat se tento jev nedá. Neumějí to ani v USA, kde jich mají mnohem víc než my v Evropě. „Prozatím ani není nutné zřizovat v Česku tornádovou poplašnou službu,“ soudí Petr Koubský. A já mu věřím.

„To je jako z Donbasu,“ konstatovala nad fotografiemi Gaba Kuchty naše spolupracovnice Iva Zímová, ostřílená harcovnice po všech světových frontách. Ta moravská ji překvapila víc než východoukrajinská. Jako by do téhle zeměpisné šířky takové neštěstí ani nepatřilo.

Ve fotoreportáži Tudy šlo tornádo jsou i obrázky lidí sedících před svými zničenými domy. Každý válečný fotograf je zná… ze všech koutů našeho světa, kde člověk člověku ublížil a nebo se proti němu na chvíli postavila příroda.

Nejen příroda je někdy neřiditelná. Někdy jsou potíže i s přízní a nákloností voličů a občanů. Jan Tvrdoň se ponořil do výzkumů a vida – je tady zpráva pro někoho dobrá, pro jiného špatná. Prezident Miloš Zeman za posledních devět měsíců ztratil velkou část svých podporovatelů, zjistil. Lidé jsou stále naštvanější a to pro nejvyšší politickou reprezentaci není nikdy dobře. Ještěže mají Češi v povaze ten holubičí rys a spíš než by vrhali podomácku vyrobené granáty, cinkají klíči.

Hanka Mazancová se zase podívala na minulost dávnou i nedávnou pravděpodobného příštího nejvyššího státního zástupce. Igor Stříž – Férový člověk a bývalý člen KSČ – by mohl nahradit odcházejícího Pavla Zemana, kterému dosud dělal prvního náměstka. Z odborných kruhů zatím nikdo nijak zásadně neprotestuje. Ani to, že byl v minulém režimu krátce členem KSČ, mu pověst slušného a férového muže nekazí. Vadí to ale ODS a nejspíš se časem ještě někdo přidá.

Pavel Polák přichází se svým pravidelným Ausgerechnet Německo, tentokrát na sportovní téma. Vlastně… sportovní? Politika se vetřela i na fotbalové hřiště a místo o to, kdo koho fauloval, se fotbalisté, funkcionáři a fanoušci z Německa a Maďarska pohádali o správný postoj k sexuálním menšinám.

Stejné téma měl spor na půdě EU. O „duhovém“ zákonu, kterým Maďarsko diskriminuje práva lidí z LGBTQ komunity, a hlavně o postoji našeho premiéra Babiše k unijní debatě o tom, co teď s Maďarskem, píše Makéta Boubínová. „Odejděte z EU…,“ praví se v titulku. A v textu se například dočteme, že dvě země – Slovensko a Česko – se diskuse pro jistotu nezúčastnily. Jako by nám bylo vlastní počkat, až za nás rozhodnou jiní.

Na východ od Moravy se také dějí věci:

Pride Flag Day si představitelé USA v Rusku tradičně připomínají vyvěšením duhové vlajky. Neopomněli to učinit ani dnes a četné Rusy tak pohoršit, naštvat a utvrdit v přesvědčení, že jedinou obranou proti prohnilé západní kultuře je prezident Putin, sláva mu, největšímu představiteli tradiční rodiny v postsovětském prostranství. Toho času žijícímu ve společné domácnosti jen sám se sebou.

Nicméně, odehrávají se v Moskvě i věci radostné. Třeba v zoo. Její obyvatelé strádají neobvyklými vedry. Ošetřovatelé jim je pomáhají překonat „ledovými dorty“. Je to prý vynikající a navíc zábavné.

Štěstí nám ne vždy přeje, ale rány osudu jsou tady prostě od toho, abychom je překonávali. Jako to umí běloruská flétnistka Marija Kalesnikavová. Od loňského září sedí ve vězení a Lukašenko ji stále nedonutil, aby ohnula hřbet.

V každém svém Notesu se o ní zmiňuji a dnes je zvláštní příležitost. Byla jí udělena cena Jana Karského, pojmenovaná po profesorovi a polském odbojářovi, který podal západním spojencům zprávy o nacistických koncentrácích. Jsem zvědavá, jaké zprávy podá jednou, až ji pustí, Marija Kalesnikavová.