Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Když umírající prožil hezký život, dokáže se radovat. Nebojte se o smrti mluvit s dětmi, říká terapeut z hospice

Nevím, jestli se bojím smrti, mám za to, že se na ni takto vlastně pořád připravuji, říká Oldřich Hanibal. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Nevím, jestli se bojím smrti, mám za to, že se na ni takto vlastně pořád připravuji, říká Oldřich Hanibal. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Oldřich Hanibal se potkává se smrtí prakticky denně. V domácím hospici pomáhá umírajícím a příbuzným kličkovat zdravotní a sociální péčí i ve vlastních vztazích. A svou práci bere i jako cestu k tomu, aby se smrti sám nebál.

Pokud má člověk štěstí, setká se zblízka se smrtí jen několikrát za život. Mnohem častěji ji uvidí přes truchlícího přítele nebo kolegu. Co mu v takové chvíli říct? Má smysl přijít, poplácat po rameně a říct, že to bude dobrý?

Představte si tu situaci a že vás v ní poplácám po rameni a řeknu, že to bude dobrý…

Asi to moc nefunguje.

Moc ne. Mám za to, že nejvíc pomáhá obyčejný lidský zájem. To, že tím druhým něco je, většinou nějak vycítíme. Přijít a zeptat se, co se děje, je to nejjednodušší, co můžeme udělat. I kdyby řekl, že nic, už jenom svým zájmem dáváme druhému informaci, že nám na něm záleží.

Je dobré vědět, že si lidé o pomoc neumějí říct. A taky počítat s tím, že pomoc můžou odmítnout. Nechme to prozatím tak. Lidé někdy potřebují čas na to, aby to zkusili zvládnout sami nebo aby získali odvahu pomoc přijmout. Připomeňte se mu později. Někdy stačí mít někoho, kdo to nenechá jen tak být.

Z druhé strany pomáhá umět si v takové situaci říct, co vlastně potřebuji, ať už je to od kamaráda, nebo blízkého. Říct mu: potřebuju ti něco povědět, ale vůbec neočekávám, že mi na to něco odpovíš nebo budeš dávat rady. Jenom vím, že umíš dobře naslouchat, a pomůže mi se ti svěřit.

Co vás přivedlo k práci v hospici? Není to úplně běžná volba.

Asi náhoda. Přišel kamarád a řekl, že se hlásí na výcvik dobrovolníků pro domácí hospic Cesty domů. Tak jsem se přihlásil taky. Uměl jsem to s lidmi a vlastně mě lákalo porozumět pocitům lidí, kteří se ocitají v blízkosti smrti. Vždy mě láká vyzkoušet to, čemu chci rozumět. A tak trochu to pomáhá i mně. I já to jednou budu potřebovat. Láká mě to poznat, být připravený na tuhle krizovou situaci.

A když pak bylo výběrové řízení na stálé místo, tak jsem se po velkém váhání rozhodl.

Proč jste váhal?

Bál jsem se, jestli to vůbec zvládnu. Něco jiného je být dobrovolník a něco jiného být opravdu zodpovědný za pomoc rodině.

Lidé, kteří pracují v porodnictví, obvykle popisují, že je krásné být u začátku života. Jaké to je být u jeho konce? Je i na tom něco hezkého?

Nejhezčí, nebo spíš nejpříjemnější na tom je, že podpora funguje. Lidem je možné pomoci doma, a nemusí tak umírat v nemocnici. Dřív jsem si tohle neuvědomoval. Nepřipadalo mi divné, že lidé umírají v nemocnici, přišlo mi to normální. Až tady jsem pochopil, jak důležité je být doma.

Moje babička také zemřela v nemocnici a bylo mi líto, že jsem tam nebyl ve chvíli, kdy mě mohla potřebovat. Říkal jsem si, že jdu domů a přijedu zítra, a ona tak umírala sama. Když je člověk doma, tak s ním můžou blízcí být, neumírá sám.

Je to těžká práce?

Pokud je na to člověk vybavený, je to spíše dobrodružství. Když jedu do terénu nebo když mi někdo telefonuje, nevím, s čím přichází. Baví mě otevírat věci, které ten člověk otevřít potřebuje. Je to takový tanec v poznávání člověka samotného, poznávání jeho blízkých a propojování toho všeho.

Jak vlastně vaše práce vypadá?

Jeden celý den jsem v poradně a zbytek trávím buď v kanceláři nad papíry, nebo návštěvami v terénu. Podle potřeby.

„Byly případy, kdy nám říkali, neříkejte slovo hospic, to by mohlo ublížit, nebo by to vzdal. Může to jít tak, že o smrti se až do konce života nemluví.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Na co se vás lidé v poradně nebo domácnostech ptají nejčastěji?

Nejčastěji potřebují pomoci s nemocnými nebo bezmocnými, kteří umírají nebo potřebují péči. Pak je to třeba podpora v tom, jak mluvit s umírajícím. Já mapuji, jak to u nich funguje, co vědí o nemoci – diagnóze a prognóze – a jak o tom mezi sebou mluví.

Většinou, když se v rodině o smrti nebo umírání nemluví, spousta věcí člověku nedochází. Naše psychika se umí ochránit před přetížením a umí neslyšet ty nepříjemné informace.

Stává se, že pečující prosí:

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější