Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Historické adaptace mohou být „barvoslepé“. Fyzická podobnost v herectví není povinná položka, říká teatrolog Michal Zahálka

Jodie Turner-Smithová jako Anne Boleynová. Foto: Sony Pictures
Jodie Turner-Smithová jako Anne Boleynová. Foto: Sony Pictures

Anna Boleynová s tmavou pletí? Ruský dvůr plný černochů? Smí se to?! „Colorblind casting“ ve filmech a seriálech vzbuzuje emoce, tím více v Česku, kde se na Česko-slovenské filmové databázi britská minisérie ze života manželky Jindřicha VIII. stala brzy po premiéře jedním z nejhůře hodnocených seriálů všech dob. Důvod není těžké odhalit – komentátoři se nedokázali přenést přes historicky nepadnoucí barvu kůže herečky. Protože v divadle má barvoslepé obsazování mnohaletou tradici, dali jsme slovo divadelnímu překladateli, dramaturgovi a teatrologovi Michalu Zahálkovi, s nímž celou problematiku zasazujeme do širšího kontextu.

Naším tématem je srovnat fenomén obsazování rasově a etnicky „nepadnoucích“ herců ve filmu, televizi a v divadle. Díky televizním sériím jako Veliká a aktuálně britské Anně Boleynové jde opět o diskutované téma.

Myslím si, že u divadla a v ještě větší míře u filmu se u některých diváků projevuje určitý typ konzervatismu, který neprojevují, když jdou třeba na výstavu moderního umění nebo na avantgardní koncert. Film a divadlo evokují z principu jakési základně realistické nastavení a v lidech vyvolávají zdánlivě samozřejmé nároky, které ve skutečnosti samozřejmé nejsou – jedním z nich je i nutnost „historické věrnosti“ u příběhů odvozených z dějin.

V případě divadla vnímám tento sentiment hlavně u diváků, kteří do něj nechodí často, takže když už vyrazí na něco hodně slavného, například Shakespeara, vyžadují, aby vypadal, „jak má“.

Už jsem si pohrával s myšlenkou napsat knížku, něco jako „Začátečnický průvodce moderním divadlem“, kde bych se pokusil mimo jiné vysvětlit, že co si většina lidí představuje pod pojmem „tradiční divadlo“, tedy důstojný a vážný přednes textu, je ve skutečnosti ahistorický přístup. Shakespearovy hry byly v jeho době inscenovány způsobem, který by dnes toto konzervativnější publikum nejspíš pohoršil a znechutil – spousta efektů, násilné scény, herci zhusta krvácející z pytlíků s barvou skrytých v kostýmech. A samozřejmě, čímž už se trochu blížíme k našemu tématu, všechny role ztvárňovali muži. A nikomu nepřišlo divné, že je svědkem tak velkého

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Rozhovory

Seriály

Televize

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější