Pandemie v přímém přenosu obnažila problémy českého školství. Co je potřeba změnit?
Pandemie na dlouhé měsíce přesunula výuku do obýváků, kuchyní a dětských pokojíčků. Rodiče tak získali jasnější obrázek o vzdělávání v Česku. Co by si měly školy podle nich z distanční výuky odnést a na co by měly naopak zapomenout?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Deník N získal ve spolupráci s výzkumnou agenturou NMS Market Research exkluzivně postřehy třicítky rodičů dětí čtvrtých a osmých tříd z různých míst v Česku.
Z odpovědí vyvstává řada společných motivů: domácí výuka v očích rodičů zvýraznila velké rozdíly mezi učiteli, ale také ukázala, že některé technologické možnosti se vyplatí ponechat i po pandemii. Rodiče také volají po individuálním přístupu, lepší komunikaci se školou či proškrtání učiva. Právě oni často mohou být hybateli změn ve školství – jejich přístup může rozhodovat o tom, zda se stávající poměry a problémy zabetonují, nebo je školy a ministerstvo začnou měnit.
„Myslím, že pandemie částečně ukázala na mnohé nedostatky školství v Česku a naznačila, co by se děti měly učit – například informatiku, psaní všemi deseti. Ale rozhodně bych nedoporučoval distanční výuku,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Miroslav, který pracuje ve Středočeském kraji jako technik ve stavební firmě.
Se svým synem čtvrťákem se každé odpoledne po návratu ze školy připravuje na další den. „Počítáme, že minimálně do šesté třídy na něj budeme
