Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pandemie v přímém přenosu obnažila problémy českého školství. Co je potřeba změnit?

Pandemie nasvítila silné i slabé stránky českého školství. Ilustrační foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Pandemie nasvítila silné i slabé stránky českého školství. Ilustrační foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pandemie na dlouhé měsíce přesunula výuku do obýváků, kuchyní a dětských pokojíčků. Rodiče tak získali jasnější obrázek o vzdělávání v Česku. Co by si měly školy podle nich z distanční výuky odnést a na co by měly naopak zapomenout?

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Deník N získal ve spolupráci s výzkumnou agenturou NMS Market Research exkluzivně postřehy třicítky rodičů dětí čtvrtých a osmých tříd z různých míst v Česku.

Z odpovědí vyvstává řada společných motivů: domácí výuka v očích rodičů zvýraznila velké rozdíly mezi učiteli, ale také ukázala, že některé technologické možnosti se vyplatí ponechat i po pandemii. Rodiče také volají po individuálním přístupu, lepší komunikaci se školou či proškrtání učiva. Právě oni často mohou být hybateli změn ve školství – jejich přístup může rozhodovat o tom, zda se stávající poměry a problémy zabetonují, nebo je školy a ministerstvo začnou měnit.

„Myslím, že pandemie částečně ukázala na mnohé nedostatky školství v Česku a naznačila, co by se děti měly učit – například informatiku, psaní všemi deseti. Ale rozhodně bych nedoporučoval distanční výuku,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Miroslav, který pracuje ve Středočeském kraji jako technik ve stavební firmě.

Se svým synem čtvrťákem se každé odpoledne po návratu ze školy připravuje na další den. „Počítáme, že minimálně do šesté třídy na něj budeme takhle dohlížet. Škola vstupuje do našeho denního režimu výrazně a všechny děti potřebují pevný denní řád, což pandemie dost poškodila,“ doplňuje Miroslav.

Distanční výuka se podle jednačtyřicetileté Markéty ze Zlínského kraje osvědčila pouze u malého procenta žáků i škol. „Systém je dlouhodobě nastaven na prezenční studium a to má benefit, který bohužel žádná technologie nenahradí – socializace dětí v kolektivu. Neméně důležitý je osobní kontakt. Toto období napáchalo na všech zúčastněných velké škody a ne všechny jsou napravitelné,“ potýká žena, která se stará o tři děti se speciálními vzdělávacími potřebami, jedno z nich má v pěstounské péči.

Důležitost docházky do školy zmiňovali rodiče jednohlasně, byť místy uznávají, že pandemie ukázala, že lze mnohdy kvalitně učit i na dálku. Někteří by ale uvítali možnost využít distančního vzdělávání třeba v době nemoci dítěte nebo se účastnit třídních schůzek online.

Také posílení využívání technologií ve škole by si přála většina rodičů, mezi nimi třeba šestačtyřicetiletá finanční kontrolorka Marta z Plzeňského kraje, která vychovává desetiletá dvojčata – kluka a holku. „Počítačových učeben by mělo být více, aby je mohli využít třeba i při běžné hodině češtiny nebo jakéhokoli jiného předmětu,“ míní.

Rodiče se zapojili do dotazování prostřednictvím takzvané online komunity, kdy během celého týdne na začátku června odpovídali na dotazy týkající se jejich zkušeností s online vzděláváním. Zároveň formulovali své názory na školství a navrhovali, co by v něm po pandemické zkušenosti změnili. Jména rodičů byla kvůli povaze výzkumu záměrně anonymizovaná.

Papírové učebnice by naopak měly podle rodičů zůstat na jednom místě. Devětačtyřicetileté personalistce Tereze se nelíbí, že je děti musí i v 21. století denně nosit sem a tam místo toho, aby je zamkly ve školní skříňce a doma k nim měly přístup online.

Některé školy už papírovou rutinu změnily. „Pozitivní je možná pouze to, že máme od pandemie výsledky a zadání úkolů přístupné online, takže se dítě nemůže ve škole vymlouvat, že nemá žákovskou knížku a že si nezapsalo domácí úkol,“ komentuje to devětatřicetiletý správce nemovitostí Pavel z Olomouckého kraje. Děti má v osmé a deváté třídě.

Láska k profesi i nuda a biflování

Nejvíce poznámek rodičů směřovalo k práci učitelů, rodiče ji ostatně sledovali často v přímém přenosu. „Projevila se velká láska učitelů k jejich povolání, protože vydržet tak dlouho učit bez bezprostřední osobní zpětné vazby od dětí muselo být neskutečně náročné,“ uznává pětačtyřicetiletá Jarmila z Jihomoravského kraje. Pracuje jako programátorka, ale před pandemií v práci skončila a hledání nového zaměstnání odložila, aby mohla rodině v těžkém období poskytovat zázemí.

„Ukázalo se, že máme mnoho schopných učitelů, kteří se rádi o své know-how podělí s ostatními. Sdíleli na internetu připravené materiály k výuce, nabízeli pomoc. V mnoha případech se osvědčilo zapojení počítačů a tabletů do výuky. Pro rychlou zpětnou vazbu, jak děti pochopily probíranou látku, je to velmi efektivní a měli by to využívat i nadále,“ pokračuje matka tří dětí ve třetí, páté a osmé třídě.

Kantoři ale nesklízeli jen chválu. Jarmila si všímala, že kromě zhruba poloviny třídy, která se aktivně zapojovala do výuky, byla na online hodinách přítomná zhruba stejně početná tichá skupinka, jež by potřebovala více motivovat ke vzdělávání, ale nedařilo se to. „Doufám, že běžně se to neděje, ale během distanční výuky to bylo velmi viditelné,“ upozorňuje.

Podle mnohých by se měli učitelé více snažit děti zaujmout. Pandemie podle nich v plné síle nasvítila fakt, že je výuka často nezajímavá, plná biflování. „Domácí výuka snadno odhalila, jaká je učení pro děti nuda. Při online výkladu mnohdy odcházely od monitorů, hrály hry na mobilu, chatovaly a podobně. Prostě je to nebavilo,“ zdůrazňuje čtyřiatřicetiletá Pavla, účetní z Pardubického kraje.

Kvalita výuky podle rodičů často závisí na jednotlivcích. „Pokud je ve škole nějaký nadšenec, který zvládá technologie, je schopen se ujmout složitého úkolu a nadchnout i ostatní, je to velká pomoc. Školy by si měly takové odborníky, kteří se v krizi osvědčili, hýčkat,“ je přesvědčená šestačtyřicetiletá Karolína, projektová manažerka pracující z domova.

Ve školství pozoruje hodně demotivovaných lidí, kteří se bojí jakékoliv změny. „Mají to takzvaně za pár a podle toho se také chovají. Samozřejmě to souvisí i s hrubým podfinancováním školství a lidí, kteří se v něm pohybují, nejen učitelů,“ míní.

Zachovat přívětivou tvář

Školy by podle rodičů měly pandemii brát jako příležitost zmodernizovat probíranou látku, proškrtat zbytečné učivo a více rozvíjet logické myšlení dětí.

„Rodiče se obávají poklesu znalostí dětí, snížených nároků, budoucího nedostatečného všeobecného přehledu. Dřívější způsob výuky se možná již ve stejné formě nevrátí. Školy by měly klást větší důraz na počítačovou a informační gramotnost, učit děti si informace vyhledat a zpracovat,“ říká Vít Pavliš z NMS Market Research, který projekt řídil.

„Bylo by fajn, kdyby učitelé žáky ke vzdělávání více motivovali, aby děti věděly, že má vyšší hodnotu než plat ve Škodovce. Měli by je také motivovat plnit úkoly, protože je baví a chtějí si samy něco zjistit, něco objevit. A přimět je k četbě, divadlu, kultuře, vědě,“ myslí si administrativní pracovnice Kamila, devětačtyřicetiletá matka terciána z Jihomoravského kraje.

Právě na přístupu k dětem by se měli učitelé po pandemii podle mnoha rodičů více pracovat. „Nedostatečné vysvětlení látky, děti s neznalostí daného učiva dostali pouze hromady úkolů, při jejich nesplnění či chybných výsledcích dostali pouze N jako neklasifikováno a to bylo vše,“ kritizuje přístup mnohých učitelů správce nemovitostí Pavel z Olomouce a nebojí se poslední rok ve školství označit za tragický a „jednu velkou frašku“.

Vlídný přístup naopak rodiče vysoce oceňují. „Měla by zůstat přívětivější tvář některých učitelů. Během pandemie si na děti při videohodinách našli větší čas a bavili se o běžných věcech,“ popisuje Mirek. Chválí také přístup synovy učitelky, která po dohodě se školními psychology obvolávala individuálně rodiče a upozorňovala je na podrobnosti ohledně jejich dětí.

Řada žáků se ale během pandemie velké podpory od školy nedočkala. Například Eva z Pardubického kraje má desetiletého syna s poruchou pozornosti a aktivity. „Uvítala bych individuální přístup učitele, ten bohužel nepřišel, i když jsem o něj žádala. Doučovací hodiny už také neexistují, vše přehazují na rodiče, ať si to sami zajistí,“ posteskla si žena pracující v e-shopu s mobily.

Jak ukazují aktuální výzkumy, sami učitelé jsou z distanční výuky vyčerpaní a zklamaní. Skoro tři čtvrtiny z nich uvedly, že výuka na dálku byla více stresující než zajištění běžného vyučování. Pandemie pro ně znamenala vyšší míru psychické zátěže než pro průměrnou populaci. „V průběhu pandemie se středně těžké symptomy úzkostí a depresí projevily u 11 až 19 % Čechů. U učitelů je to až 38 %, ačkoli u některých může jít jen o krátkodobé problémy,“ říká sociolog Daniel Prokop.

Špatná duševní kondice podle jeho výzkumu souvisí s tím, že hlavně učitelky musely zvládat distanční výuku z domova i péči o vlastní rodinu a děti v době zavřených škol. Přibylo jim tak pracovního vytížení a stresu. Téměř 80 procent kantorů hlásilo více práce s přípravou výuky a komunikací s rodiči a žáky.

Výzkum také vyvrací tvrzení řady rodičů, že učitelům na žácích nezáleželo. „Kolem 60 % z nich stresovala zodpovědnost za výsledky dětí v nové situaci, technické zajištění výuky na dálku a obavy o motivaci a dobré duševní prospívání žáků,“ stojí v tiskové zprávě k výzkumu.

Pandemie podle společnosti Učitel naživo, která jej iniciovala, prohloubila dlouho neřešené problémy v českých sborovnách. „Dlouhodobý stres, nemalé procento mladých učitelů, kteří profesi opouštějí, malý zájem o studium učitelství – to jsou problémy, o kterých víme už roky. covid-19 do výbušné směsi přidal ještě další palivo,“ říká ředitel organizace Martin Kozel. Pedagogům by podle něj v aktuální situaci přišla vhod systémová podpora.

„Učitelé uváděli, že jim pomáhalo sdílení problémů s kolegy, společné hledání řešení, podpora a vedení od ředitele – to všechno jsou věci, které se v některých školách začaly dít přirozeně kvůli nutnosti zajistit distanční výuku. Tyto postupy běžně fungují ve vyspělých vzdělávacích systémech jiných zemí, například ve Finsku nebo Nizozemsku, a úspěšně s nimi pracujeme i v našich vzdělávacích programech pro učitele a ředitele,“ podotýká Kozel.

Pandemie a domácí výuka naložily více starostí také na bedra rodičů dětí, které mají v rámci inkluze speciální vzdělávací potřeby. Jednačtyřicetiletá pěstounka Markéta ze Zlínska vychovává tři děti – čtvrťáka, šesťáka a středoškoláka. Všechny využívají asistenta pedagoga.

„Základní škola fungovala výborně, mezery jsem zaznamenala spíše u podpůrných opatření pro integrované děti,“ upozorňuje Markéta s tím, že má na mysli právě nemožnost využívat během pandemie pomoc asistentů, kteří při běžné docházce do školy pomáhají učiteli i celému kolektivu.

„Všechny děti mají speciální potřeby, proto se s nimi učím prakticky celou školní docházku. Při přípravě do školy nebo online výuce jsem asistentem pedagoga,“ popisuje žena. Má navíc za sebou náročný rok: rodina prošla nemocemi, ona sama měla autonehodu, z níž se léčila čtyři měsíce, a do rodiny přibylo dítě v pěstounské péči.

Škola 21. století?

Rodiče nechali v odpovědích nahlédnout i do svých představ o tom, jak by měli vypadat učitelé a školy 21. století: řada z nich zůstala u technicistního přístupu, že je třeba využívat moderní pomůcky a technologie. Ocenili by i větší nabídku kroužků, menší třídní kolektivy, ale také třeba lepší komunikaci s rodiči. „Rodič má možnost se s učitelem kdykoliv spojit, třídní schůzky probíhají ve třech – rodič, žák, učitel. Každý se může k tomu vyjádřit, všichni jsou partneři, dítě není v podřízené pozici,“ navrhuje pěstounka Markéta.

Někteří rodiče si tak pod pojmem „škola pro 21. století“ nepředstaví futuristickou budovu opásanou nejmodernějšími technologiemi, ale hlavně smysluplné učivo a atmosféru, kterou instituce vytváří. Empatie, respekt, zájem o psychologii dítěte se v odpovědích často opakují. Jako spodní tón se jimi ale vinou přetrvávající obavy, že „učitel nenaučí“.

„Pro mě by ideální škola měla dokázat dítě připravit na skutečný život. Ne jen slepě učit zpaměti básničky, počty a jména prezidentů, ale aby dítě vstupovalo do života s jasnou představou. Aby nenaletělo prvním šmejdům, kteří mu nabídnou ‚výhodnou‘ smlouvu na úvěr,“ věří dvaatřicetiletá marketingová asistentka Dana ze Středočeského kraje, která má devítiletou dceru.

„Mladý ředitel, který se toho nebojí, pečlivě vybírá učitelský sbor a trvá si na tom, aby výuka děti hlavně bavila, aby se opravdu naučily, a nebrání se alternativním možnostem,“ představuje si Markéta. S malou venkovskou školou, kterou navštěvují její dcery, je prý ale velmi spokojená.

„Práce s dětmi je vždy individuální, ve třídě je menší počet dětí, speciální pedagog, který je k dispozici všem dětem, učitelům i rodičům. Každé dítě, i bez problémů s učením či chováním, je bráno jako individualita a je k němu tak přistupováno,“ líčí dobrou zkušenost.

Poměrně jasnou představu má také Pavla z Pardubického kraje. „Ve třídě je na učitele maximálně 10 až 15 dětí, jsou tam různá centra vzdělávání – například matematickofyzikální, výtvarné, přírodovědné, jazykové… Děti se učí informace vyhledávat a pracovat s nimi. Výuka je založená na projektech,“ zamýšlí se matka druháka a čtvrťáka.

Učebnice ani známky podle ní nejsou potřeba, žáci by si sami organizovali důležité materiály, stanovovali cíle a sami hodnotili, jak se jim jich daří dosáhnout. „Ideální škola asi není, prostředí blížící se ideálu mohou vytvořit jen lidé,“ dodává projektová manažerka Karolína z Prahy.

Zůstaňte v obraze a sledujte nejčerstvější informace kolem koronaviru na jednom místě.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Koronavirus

Školství

Školství po covidu

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější