Z ústavu do bytu. Změnit zaběhlé stereotypy není jednoduché, někdy pomůže havarijní elektroinstalace
Fotoglosa Ludvíka Hradilka: Ústavy sociální péče prochází transformací už třicet let. Je jasné, že velká sociální zařízení nemohou nabídnout domov hodný toho jména desetitisícům lidí s postižením. Nedostatek soukromí, zaběhlé stereotypy, ztráta sociálních kontaktů, přizpůsobování života klientů potřebám zaměstnanců a z toho vyplývající porušování základních lidských práv nutí zřizovatele situaci měnit. Proč to tak dlouho trvá, zdůvodňují nedostatkem peněz či neschopností klientů adaptovat se na změnu.
Původně barokní zámek ve Svojšicích nedaleko středočeského Kolína sloužil jako ubytování pro lidi s hendikepem sedmdesát let. Po první pozemkové reformě ho poslední majitel Michal Karel Althann prodal řádu anglických panen pro internátní dívčí školu. Po zrušení řádu a zákazu provozovat školu tu vznikl „Domov pro přestárlé a práce neschopné“, o které sestry pečovaly. Po roce 1960 sem posílalo své bezmocné občany hlavní město Praha.
Před dvěma lety (červen 2019) tu žilo víc než sto lidí se sníženou soběstačností z důvodu chronického duševního onemocnění.
Snídaně, oběd, svačina, večeře.
Přes den televize a odpočívání.
Průchozí pokoje i pro šest lidí.
Jedno z mála povyražení.
Po večeři v pět odpoledne spát.
Partnerské páry jako Eduard s Veronikou se mohly přes den navštěvovat. V prvním patře bydleli muži, ve druhém ženy.
Sporák ve cvičné kuchyni nikdy nepoužili.
Od 1. listopadu 2019 je ředitelem Martin Kahánek. Dělal úředníka na ministerstvu práce a sociálních věcí. Chtěl změnu, proto se přihlásil do výběrového řízení. Vyhrál s koncepcí humanizace a zkvalitnění služeb. Ještě než nastoupil, byl se ve Svojšicích několikrát podívat a hned věděl,
