Ší’ité versus sunnité, Izralci versus Palestinci… jak zastavit běsnění na Blízkém východě a co pro to můžeme dělat my
Analýza Jiřího Vojáčka: Válka v Sýrii rozvrátila jeden z posledních stabilních režimů v regionu, z poloviny dvaadvaceti milionů syrských občanů udělala běžence. Uprchlická krize však paradoxně přiměla k zájmu o Blízký východ i českou veřejnost, jindy zpravidla dost netečnou k zahraničněpolitickým otázkám.
Česká blízkovýchodní debata (a to i v nejvyšších patrech politiky) uvízla hluboko v 90. letech a je v mnoha případech přehlídkou diletantismu. Nechápeme procesy, ke kterým na Blízkém východě dochází, nerozumíme jednotlivým aktérům ani příčinám jejich jednání, a proto nejsme schopni správně interpretovat důsledky, které čím dál víc ovlivňují i střední Evropu. A přitom Česká republika má – byť především jen jakousi setrvačností – výsadní postavení.
Diskusím o Blízkém východu (a nejen u nás) zpravidla dominují témata politická, vojenská a náboženská, nikoli však sociální. Od západních odborníků na Orient přitom vzešla řada precizně podložených teorií, podle kterých je základním původem všech náboženských a národnostních problémů Blízkého východu nekonečná chudoba „arabské ulice“.
Typickým příkladem rozdílu mezi vládnoucí elitou a sociálním „podzemím” je Saúdská Arábie s miliony chudých dělníků z jiných muslimských zemí. Superbohaté ropné království, ve kterém donedávna nebylo nutné platit žádné daně, má v paritě kupní síly o polovinu vyšší HDP než Česká republika.
Podle saúdskoarabské agentury Al Rajhi Capital však většina zahraničních dělníků nebere ani polovinu hodinové mzdy průměrného Čecha. Financial Times přitom spočítaly, že závislost Saúdské Arábie na práci zahraničních zaměstnanců vzrostla natolik, že v některých zásadních odvětvích saúdskoarabské ekonomiky, jakými jsou obchod, stavebnictví nebo zemědělství, nepracuje ani dvacet procent místních občanů.
Miny „trestají“ jemenské civilisty. Ne jednou, ale hned dvakrát
Počet průměrně odpracovaných hodin atakuje u těchto skupin hranici 220 za měsíc a stále roste. Ze strany bohatých saúdskoarabských zaměstnavatelů se přitom množí případy fyzického i psychického týrání mužů a znásilňování žen. Mezinárodní organizace Human Rights Watch přirovnala podmínky zahraničních pracovníků v Saúdské Arábii k novodobému otrokářství, provázenému hluboce zakořeněnou sexuální, náboženskou a rasovou diskriminací. Problém dosáhl takových rozměrů, že jej v roce 2002 veřejně odsoudila i nejvyšší náboženská autorita Saúdské Arábie, Velký Muftí Abdul Al aš-Šajch.
Za dva dolary na den…
Nejde samozřejmě jen o „gastarbeitry“ v Saúdské Arábii. Chudoba je na Blízkém východě velmi rozšířeným jevem. Podle Světové banky čtvrtina irácké populace dnes musí vyžít s méně než dvěma dolary na den, v Jemenu se to dokonce týká 37 procent obyvatel. Dětský fond Organizace spojených národů uvádí, že na Blízkém východě žije čtvrtina všech dětí o hladu, v chudobě, bez přístřeší, lékařské péče nebo přístupu k pitné vodě. Téměř polovina všech místních dětí nemá plně vyvinutou imunitu kvůli prostředí, ve kterém vyrůstají.
A tak zatímco některé státy Blízkého východu ostentativně plýtvají gigantickými zisky z nerostných zdrojů, jednotlivými zeměmi regionu bloudí sem a tam miliony demotivovaných ubožáků, kteří se stávají ideálním cílem náborových kampaní náboženských organizací, propojených s některou z mnoha regionálních teroristických skupin.
Tím, co hýbe současným Blízkým východem, již není primárně konflikt Izraelců s Palestinci, jakkoli i ten stále doutná, ale souboj mezi ší’ity a sunnity, ve kterém proti sobě stojí Írán a Saúdská Arábie. Vše důležité, co se v regionu odehrává, nese silnou stopu přítomnosti jedné nebo obou regionálních mocností. Válka proti Islámskému státu, kurdský boj za nezávislost, palestinský konflikt, válka v Jemenu, blokáda Kataru, povstání v Iráku a samozřejmě občanská válka v Sýrii.
Zatímco pro Saúdskou Arábii Izrael prakticky není téma, pragmatičtí íránští ajatolláhové hrají izraelskou kartu zejména ve snaze dostat na svou stranu veřejnost napříč Blízkým východem, aby ji mohli využívat k mocenskému souboji se Saúdy.
Co bychom neprodávali zbraně, když platí
Stejně jako v debatách o Blízkém východu ignorujeme rozsáhlou chudobu a z ní pramenící frustraci celých národů, zapomínáme na to, že jen malá část blízkovýchodní společnosti ovládá nepředstavitelné bohatství. Vzhledem k počtu konfliktů je tak region bezkonkurenčním odbytištěm jedné velmi atraktivní komodity – zbraní.
Rozpočet Armády České republiky pro rok 2017 dělal 49 miliard korun. Osmimilionový Izrael přitom za svou armádu ve stejné době utratil v přepočtu 333 miliard a Saúdská Arábie, která od roku 1989 zpětinásobila svoje vojenské výdaje, dokonce neuvěřitelných 1,1 bilionu. Tím předstihla i Rusko a stala zemí s třetím největším vojenským rozpočtem na světě za USA a Čínou. Devětadevadesát procent saúdskoarabského vojenského importu přitom stále obstarávají USA a Evropa (zhruba v poměru dvě ku jedné).
Statistika Švédského mezinárodního institutu pro mírová studia uvádí, že americké zbraně tvořily v roce 2017 třetinu celosvětového zbrojního exportu a téměř polovina z nich skončila na Blízkém východě, kromě Saúdské Arábie i ve Spojených Arabských Emirátech, Egyptě, Iráku a Izraeli. A proč je pro Spojené státy vývoz zbraní na Blízký východ tak důležitý?
Čtyřicet největších amerických firem se zbrojním programem zaměstnává přes dva miliony lidí (voličů) a roční tržby šesti největších z nich přesahují tři biliony korun.
Koho to vlastně podporujeme?
Absence hlubších znalostí o aktuálním dění na Blízkém východě je nejlépe vidět na našem přístupu k jednotlivým hráčům regionu. Kromě zemí, se kterými máme vztahy bezproblémové (Jordánsko, Kuvajt, Spojené Arabské Emiráty ad.), jsou tu státy, u nichž naše vztahy do značné míry určuje politika mezinárodního společenství. Mluvíme zejména o Iráku, Íránu nebo Afghánistánu. Existují však tři důležité regionální mocnosti: Izrael, Egypt a Saúdská Arábie, s nimiž si vztahy budujeme sami.
Některé nezávislé organizace, například Nesehnutí, dlouhé roky upozorňují na problematiku vývozu zbraní do Saúdské Arábie. Do superbohatého království, které po světě skupuje jen ty nejdražší a technologicky nejpokročilejší zbraňové systémy, Česká republika dlouhá léta exportuje mimořádně zastaralé zbraně, pro které špičkově vybavená saúdskoarabská armáda zjevně nemá využití.
České centrum pro investigativní žurnalistiku uvedlo, že existuje vážné podezření, že obstarožní vojenský materiál, např. vyřazené samopaly SA-58, jsou obratem předávány militantním muslimským skupinám v Sýrii, Jemenu, Kataru nebo Libanonu. A přestože strany vládní koalice ve volebních kampaních šturmují proti terorismu, jimi vedená ministerstva dál vydávají licence ke zbrojnímu vývozu do Saúdské Arábie a bez okolků přecházejí vážná podezření, že naši exportéři zprostředkovaně vyzbrojují muslimské radikály.
V případě Egypta naše diplomacie bohorovně přešla tamní vojenský převrat, který jako by byl vystřižen z učebnic politologie. Je přitom léty prověřeným zjištěním, že násilné kontrarevoluce, které (minimálně za přihlížení západního světa) vynášejí do čela různé typy diktátorů (nezvykle shovívavých k potřebám západních firem), jsou ve spojení s všeobecnou chudobou ideálním semeništěm náboženského radikalismu.
Od něj je již jen krůček k terorismu a náboženským válkám, před nimiž utíkají miliony místních obyvatel do okolních zemí, nebo – a to je pro nás podstatné – do Evropy. Arabské jaro v Egyptě skončilo tak, že náčelník generálního štábu svrhl vládu zvolenou ve vytoužených svobodných volbách, a když pak vyšli příznivci původního demokraticky zvoleného prezidenta do ulic, armáda jich stovky postřílela. Nejznámějším se stal masakr v mešitě Rabaa al-Adavíja.
Tradiční přátelé Izraele? Nelžeme si
Debaty o Izraeli jsou v České republice zpravidla rámovány odmítavým postojem k islámu daným obavami z uprchlíků a připomínkami historicky dobrých vztahů v době po druhé světové válce a legendárních dodávek československých zbraní během války za nezávislost. Pro českou blízkovýchodní diskuzi je příznačné, že oba důvody jsou přinejmenším sporné.
Uprchlická vlna Českou republiku obešla a zamířila přímo do Německa, Francie, Británie či Skandinávie. Jak velká část znalců Blízkého východu upozorňovala, chudá a rasistická východní Evropa, mající dost problémů sama se sebou, opravdu není částí světa, o které by jako o budoucím domově svých dětí snili Syřané či Afghánci, prchající před válkou ve svých zemích.
V případě našich dodávek zbraní do Izraele se už raději nepřipomíná, jak Československo na konci 40. let na zoufalých Izraelcích vydělávalo.
