Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jedna pomalovaná zeď. A její obtížně uchopitelná symbolika

U zdi, které se od té doby říká Lennonova, se začala ve výroční den zpěvákovy smrti konat shromáždění, která od roku 1984 přerůstala v protirežimní demonstrace. Foto: ČTK
U zdi, které se od té doby říká Lennonova, se začala ve výroční den zpěvákovy smrti konat shromáždění, která od roku 1984 přerůstala v protirežimní demonstrace. Foto: ČTK

Náhradní hřbitov, galerie, místo pro veřejnou debatu i vyjádření odporu, sakrální objekt posvěcený modlitbami či jedna z hlavních pražských turistických atrakcí? Kulturní dějiny Lennonovy zdi jsou relativně krátké, ale i tak pozoruhodné. Potěšitelné na nich je, že rozhodně ještě neskončily, naopak pokračují nejen v Praze, ale dokonce i v mnoha dalších městech celého světa.

Původně obyčejná oprýskaná zeď, na kterou si před osmdesáti lety čmáraly děti, případně na ni kolemjdoucí psali vulgární nápisy, se později stala místem až pseudonáboženského kultu, policejních i uměleckých intervencí a dnes patří k hlavním turistickým památkám s mezinárodní pověstí. I tak by se dal shrnout příběh Lennonovy zdi na severní straně Velkopřevorského náměstí v centru Prahy, jak jej přehledně shrnuje kniha Lennonova zeď v Praze: studie, rozhovory, dokumenty vydaná ke kulatému výročí muže, po němž byla zeď pojmenována, tedy Johna Winstona Lennona (1940–1980).

Kniha přibližuje „nápisovou prehistorii“ dané lokality: tedy zprvu nijak mimořádné anonymní malůvky a nápisy, od 60. let vzkazy pro Jana Wericha, který nedaleko na Kampě bydlel, později křídou psané básně (v sedmdesátých letech byla nazývána „Zeď nářků“). Několik dní po smrti Johna Lennona mu jeho fanoušci u zmíněné zdi vytvořili prostý symbolický náhrobek, k čemuž využili někdejší niku obecního vodovodu ve zdi Maltézské zahrady. U zdi, které se od té doby říká Lennonova, se začala ve výroční den Lennonovy smrti konat shromáždění, která od roku 1984 přerůstala v protirežimní demonstrace.

Někteří účastníci těchto srazů patřili mezi spoluzakladatele dvou opozičních skupin: Nezávislého mírového sdružení – Iniciativy za demilitarizaci společnosti a Mírového klubu Johna Lennona. Nechtěně k tomu přispěl i represivní přístup tehdejšího režimu: Lennonovy levicové postoje mohli komunisté při taktičtějším přístupu využít ve svůj prospěch, jenže oni věc zpolitizovali „sami proti sobě“. Tento politický aspekt v knize líčí studie historika Petra Blažka.

Svatý Lennon

Druhá studie od antropologa Filipa Pospíšila postihuje spíše společenský a antropologický rozměr tehdejšího dění. Atmosféra Lennonova uctívání a jeho formy se prý blížily spíše situaci, jež je běžná v katolickém kostele. Pospíšil cituje třeba tento popis účastníka jednoho z každoročních setkání: „Ti kluci… se tam k tomu Lennonovi jakoby pomodlili. A teď každý, kdo tam byl, jeden po druhým se šel taky jakoby pomodlit. Bylo to zajímavý, protože lidem se nechtělo se nějak moc projevovat. Vždycky tam jen tak stáli a koukali a nic nedělali. Teď si klekli před ty svíčky a pokejvali hlavou, pak si zas kleknul někdo jinej. Šlo tam mimo jiné o to, že ten kdo si klekne před svíčkami, tím vlastně ukáže, že není estébák. Že se pozná, kdo na který straně stojí.“

Dojem, že kult Johna Lennona nabýval až skoro „pseudonáboženských“ forem, posiluje podle Pospíšila i kuriózní zpráva Státní bezpečnosti, v níž bylo zaznamenáno, že 3. prosince 1987 navštívili budovu pražské konzistoře tři „nezjištění dlouhovlasí mladíci ve věku cca 20–25 let“, kteří žádali, aby kardinál Tomášek

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Recenze

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější