Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Cristovao: Mlácení ani extrémní komentáře mě už nesložily. Nejhorší bylo být dítětem, které sem prý nepatří

„Abych se mohl zastavil, musel by se zastavit celý svět. A ten svět se zastavil,“ říká Ben Cristovao. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Abych se mohl zastavil, musel by se zastavit celý svět. A ten svět se zastavil,“ říká Ben Cristovao. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Když už můžete bojovat, když víte, kdo a kým jste, je to snazší. Když se teprve hledáte, je to zlý,“ vzpomíná Ben Cristovao na nejhorší okamžiky v dětství „černýho“ kluka. Jedna z nejpopulárnějších hvězd současné mladé hudebně-taneční scény mluví ve velkém rozhovoru o covidové ztrátě čichu, o dětech, vztazích i o tom, že se nechal naočkovat, aby na své fanoušky neprskal virus přes mikrofon.

Jak jste prožil epidemický rok a půl?

Před rokem, 16. března, jsme měli naplánovanou slavnostní otvíračku tady našeho Výčepu (povídáme si na dvorku hospody v pražských Holešovicích, jejímž je spolumajitelem, pozn. red.). Jenže dva dny předtím se všechny hospody zavřely v prvním lockdownu, takže to byl fakt vtipnej začátek.

Pak jsme různě fungovali přes okýnko, což pro úplně novou hospodu není ideální. Navíc jsem v původních plánech hodně myslel na turisty – přece jen je venku rostlinný způsob stravování rozšířenější. Ale kupodivu to začalo fungovat i pro Čechy. Rozjíždíme se.

Musel jste také zrušit spoustu koncertů. Nebyl to pro vás zásadní propad příjmů?

Mám kolem sebe super tým, reagujeme na situaci, jak přichází, pořád jsme něco tvořili a vymýšleli, hodně jsem psal nové věci. Také jsem s kamarádem vypiplal koncept Rum Cake, rumovýho „kejku“, dezertu, který jsme dotáhli do finále, a získali jsme pro něj logo „vegan“, což vůbec není snadný, je za tím hrozně moc práce, ale je to moje srdcovka.

Takže jste do covidových depresí neupadl?

V pohodě. Přiznám se, že nejdřív jsem byl i rád, že mám chvilku klidu. Protože když člověk začne dělat něco takového v měřítku, jako jsem to dělal já, těžko se zastaví. To by se musel zastavit celej svět. A svět se fakt zastavil. Byla to chvíle, kdy jsem si mohl odpočnout.

Jen aby to neznělo blbě, vím, že spousta lidí měla obrovský problémy, vůbec to nechci zlehčovat. Ale pak mi to začalo chybět. Uvědomil jsem si, jak mě ty koncerty a setkávání s lidma spolutvoří, přece jen je intenzivně dělám deset jedenáct let.

Ale vždycky jsem se rád vracel do samoty. Už dlouho žiju sám, jsem na to zvyklej, to se za korči nezměnilo. Ale předtím jsem přijel někam na koncert, kde bylo extrémně hodně lidí, dal jsem hodinu a půl show a pak jsem se dvě i tři hodiny fotil s každým, kdo chtěl. Vždycky.

Čím dýl jsem se totiž s lidma fotil, tím víc by mi bylo líto fanoušků, kteří čekali a nedočkali se. Tak jsem to vždycky dal. Ale pak byla samota příjemná. A pak se vídám rád jen s několika kámošema a kámoškama, nemám potřebu chodit z večírku na večírek a každej den potkávat tuny nových lidí.

Zasáhl někoho z vašich blízkých covid-19 nějak těžce?

Naštěstí ne, ale vím o lidech, kteří na tom byli blbě a kteří i umřeli. K tomu je potřeba mít respekt, nikdo si tu nemoc nevymyslel, je to hnusný. Sám jsem korču měl loni v srpnu. A doteď nemám zpátky některý druhy pachu.

Vůně dává tělu kouzlo

Přišel jste tehdy o čich?

Úplně. Bylo to jako kouzlo, jako by mě někdo začaroval, najednou se vyplo celý čichový centrum. Přivoněl jsem si ke skořici a necítil jsem nic. Člověka to vyhodí z reality, když věci, které mají fungovat, nefungujou a vy nevíte, kdy a jestli se ještě vrátí zpátky. Vyděsilo mě to. Už je to dobrý, ale některý čichový frekvence se ještě nevrátily. Bylo to strašný a ztráta čichu má i přesahy do jiných sfér, než je třeba jídlo.

Do erotiky?

Jo. Přesně!

Ztrácel jste vnímání tělesných pachů?

Nečekal jsem, že od vás tato otázka padne…

Pardon. Okamžitá asociace…

Ne, skvělý, lidský, díky za tu otázku, protože je to přesně ono. V erotice se slečnou mám rád, jak voní celý její tělo, intimní místa, všechno. A najednou necítíte nic. Opravdu nic. Mám vůni ženy tak rád, je nenapodobitelná, vzácná, krásná.

Byl jsem s holkou, ale vůně dává tělu, i tam dole, nějakou duši, kouzlo. Bez ní je to textura, hmota, vůně dává pocity. Myslím si, že spouští všechny ty potřebný hormony a pochody v mozku. Najednou není. Strašně jsem se bál, že se už nevrátí.

Člověk si spoustu pachů ani neuvědomuje, prostě jsou kolem. Divné to začne být, až když tam takový pach není. A nemít čich může být i nebezpečné – některé pachy jsou signál.

Kousek od svého domu mám gym, kde trénuju jiu-jitsu a tancování. Dvě patra, velký prostor. Když je zima, topíme tam plynem. Letos v zimě jsem si tam něco trénoval, pak jsem seděl a psal, bylo mi trochu divně, přišel kámoš a řve: „Ty vole, tady uniká plyn, ty to necítíš?“ Okamžitě jsme otevřeli okna a větrali. Jo, může to být meganebezpečné.

Jste očkovaný?

Mám první dávku.

Jak ve vaší a mladší generaci vnímáte ochotu a neochotu se očkovat?

Je to absolutně barevný a pestrý, člověk narazí i na nejvíc absurdní věci od nejvíc inteligentních lidí. Mám kámoše, kteří jsou opravdu špičky v tom, co dělají, mají všechny možný vystudovaný školy, a pak mi nějakej řekne: „Ty se budeš očkovat, vážně? Dyť ti zmagnetizuje ruka!“ A já: „Co to kecáš, prosím tě.“ Ale víte, co je nejhorší? Já přišel z očkování a sundal jsem magnetku z ledničky…

A co?!

(Chechtá se.) Taková sranda, jak se každej zeptá. Proč všichni zkoušíme mačkat kliku, když víme, že dveře jsou zavřený? Lidská zvědavost je nedostižná. Kvůli tomu pak lidi v hororech lezou, kam nemají.

Mluvíte s vrstevníky nebo s fanoušky o očkování?

Ne. Nerozumím tomu a nemám mandát, abych jim sofistikovaně vysvětlil, že to je správně. Jen si představte, že jako zpěvák řeknu: „Hele, lidi, očkujte se.“ A oni: „Ale říká se… prý… jak je to s tím a tím?“ A zpěvák: „Nevím, ale prostě to udělej.“ Nechci být ten hlas, který lidem říká, jestli to je správně, nebo ne. Sám bych se asi do očkování nějak nehrnul, covid-19 jsem prodělal, ale nechal jsem se očkovat kvůli zodpovědnosti k dalším lidem.

To mi přijde jako dobrý důvod.

Sám si totiž mohu myslet, co chci, ale moje práce je se potkávat se spoustou lidí, na které pak prskám přes mikrofon. Fakt nechci být ten, kdo to prskne na lidi. Přišlo by mi debilní být nezodpovědný.

Jak covidové lockdowny zvládali lidé z vašeho okolí? Vaši vrstevníci a fanoušci, tedy dospívající a mladí lidé?

Vím jen to, co pochytám skrz sítě. Myslím si, že umím surfovat mezi tou mladší věkovkou, rozumím jí, ale mně je třicet čtyři, jsem radikálně dospělej, však jsem plánoval, že ve třiatřiceti budu mít dítě…

Děckám chyběl společenský život, určitě, ale víc asi nemám mandát to posoudit. Moc toho o sobě neřeknou. Fotky, cool věci, blbinky, ale co opravdu cítí? Nevím. Asi nejhorší bylo, že jsme nikdo nevěděli, kdy bude konec. To muselo být pro děcka strašný.

Mám třináctiletého brášku, s ním to mám z první ruky. Byl zamlklej, chyběli mu kamarádi, dost se trápil. Ale děcka se snad rychle zotaví.

Měl jste sám slabší chvilku?

Když jsem byl nemocnej a musel jsem zůstat 14 dní v izolaci, nebylo to úplně příjemný. Dal jsem si fakt samotku, všechno jsem poctivě dodržoval. Představa, že mě někdo nachytá, jak něco porušuju, a že mě ukamenujou, to by byl velkej průšvih. Ale mám k té nemoci i respekt, tak jsem byl pečlivej, zodpovědnej, ale bylo to těžký.

S kým do toho jít

Zmínil jste, že jste ve třiatřiceti chtěl první dítě. Přitom ve starších rozhovorech jsem četla vaše trochu okřídlené výroky typu „nechci přivést dítě na tenhle hroznej svět“. Že by vývoj?

Jo. Jsem ve věku, že kdyby se to nějakým způsobem stalo…

Nějakým zázrakem třeba, že?

Jedině! Ale vážně. Jednu věc jsem se naučil, a to, jak moc záleží na tom, s kým člověk dítě má. Jak koukám kolem sebe, na vztahy lidí, kteří mají děti, vidím, jak dobrý je mít dítě s někým, s kým máte vztah nejen v té milostné, ale v nějaké kamarádské rovině. Vidím, jak extrémně důležitý je si dobře vybrat, s kým do toho jít. Ale to se mi zatím nepodařilo.

Kdybyste takovou správnou parťačku našel?

Tak bych měl dítě rád. Ale zároveň na to nechci nijak tlačit, prostě se to třeba nějak stane.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Vrátím se k výrokům o tom, že přece nemůžete přivést dítě na tenhle svět. Přiznám se, že když takové věci čtu, trošku zvedám obočí, i když zároveň takový pocit chápu. Ale lidé měli naštěstí děti i v hodně těžkých časech.

Právě mi postupně také došlo, že to není dobrá výmluva, proč děti nemít. Doby jsou různý a lidi hodně zvládnou a děti ještě víc. Dospělí se bojí o děti, snaží se je před různými věcmi ochránit, ale děcka jsou silný. Vidím to na bráškovi. A myslím si, že je lepší život mít než nemít, i když to může být těžký.

Když je rodič schopný dát dítěti základní a zásadní věci, péči a city, stojí to za to. Svět se mění a evidentně přibývá lidí, kteří o něm přemýšlí podobně jako já a věří ve stejný věci.

Jaké věci to jsou?

Udržet planetu, nedevastovat ji, chovat se k ní šetrně. A slýchám teď tyto postoje z míst, kde se mi ještě před pár lety smáli. Dneska už je normální, že máme rostlinnou restauraci. Přibývá míst, kde se najíte bez živočišných produktů. Teď se bavíme o veganství, ale lidi si všímají i jiných věcí, jako jsou emise nebo fashion, vědí, že se to dá dělat líp.

Před několika lety jste si ve svých postojích připadal víc sám?

Jo, a hodně to na mě doléhalo. Viděl jsem spoustu dokumentů, kvůli kterým jsem upadnul až do zoufalýho pocitu, že s tím nejde nic dělat.

Myslím si, že se tomu říká environmentální žal.

Asi. A teď si představte, že jste v tom pocitu a lidi se vás ptají, jestli chcete mít dítě. „No to né! Podívejte se, co děláme planetě!“ Nikdo mi nerozuměl, asi jsem byl lehce depresivní. Už je to lepší.

Mění se přístup lidí kolem vás?

Trochu jo, mezi mladýma určitě. Nejde ani tak o to, aby se měnili lidi, ale aby se měnil systém. Lidi mají svoje tempo, někdo naskočí na vlak dřív, někdo později, někdo vůbec, ale změna přichází, když se změní nastavení.

Před několika lety jsem byl na Novém Zélandu, přijel jsem k pumpě, potřeboval jsem koupit asi deset věcí a řekl jsem si o tašku. „Nemáme, nic takovýho, máte mít vlastní.“ Chtěl jsem si dát facku, že mě vůbec napadlo chtít tašku. Nosím si vlastní, ale tehdy jsem ji neměl. Ale měl jsem z toho radost, z té důslednosti na poslední pumpě na Novém Zélandu. Lidi si zvyknou, naučí se.

Lidi se hned naježí

Jste vegan. Vyhýbáte se všem živočišným produktům. Ještě před několika lety by se vám asi leckdo vysmíval, dneska přibývá vegetariánů i veganů, je více a více lidí, kteří se snaží omezit alespoň něco, třeba jíst méně maso nebo koupit kuře a vajíčka z dvorku, a ne z velkochovů.

Určitě. Několik let zpátky lidi neznali ani rozdíl mezi vegetariánstvím a veganstvím, dneska už jo. Ale musím říct, že slovo „vegan“ polarizuje, snažím se je nepoužívat, proto říkám, že naše hospoda je rostlinná.

Polarizuje stejně jako feminismus?

Jo, přesně tak, to je asi stejný. Řeknete to slovo a ostatní mají pocit, že je chcete napadnout.

Čím více lidí bude tato slova normálně používat, tím více se jim obrousí hrany, ne? Ale ano, zároveň mohu žít život „feministicky“, snažit se o férovost a rovnost a tomu slovu se vyhnout. Obojí je možné, přiznám se, že nevím, jestli trvat na těchto termínech, nebo se na ně vykašlat.

Pořád cítím, že jen to slovo zní lidem jako potřeba se vyhranit. Někdo řekne nějaký feministický výrok, já řeknu: „To je super, tos řekl krásně feministicky!“ A lidi se hned naježí. Také o tom přemýšlím, ale spíš slovo „vega“ nepoužívám, s ním má moje výborný rostlinný jídlo pro lidi pachuť ještě dřív, než ho ochutnají.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Seznam se bezpečně s Benem C.

Tři roky byl Ben Cristovao tváří projektu Seznam se bezpečně zaměřeného na prevenci kyberšikany a kybergroomingu a dalších patologií spojených s internetem pro děti a dospívající.

„Dělal jsem to tři roky a jsem za to rád, ale už to stačilo. Sjezdili jsme tři sta kinosálů a kulturáků v celé zemi, pouštěli absolutně šílenej film o kyberšikaně a pak s expertem Martinem Kožíškem, někdy i s kriminalistou Václavem Píseckým, rozebírali s dětmi některé situace, vysvětlovali jim, jak predátoři pracují, jaké používají techniky, aby si je ‚namotali‘, dávali doporučení, jak si ověřit, kdo je za profilem, který si s nimi povídá, a podobně,“ vzpomíná Cristovao.

Vadí mu, že tato osvěta stále nepatří do standardních osnov na školách. „Vždyť toto je náš svět, je téměř jisté, že dítě bude někdy něčem takovému vystaveno.“

„Po třech letech už jsem byl ze všeho vyčerpaný, bylo to velmi intenzivní. V některých regionech se na to přimotával ještě rasismus, problémy dětí ze znevýhodněného prostředí. Dozvídal jsem se od dětí hrozný věci, hodně se mi svěřovaly a já měl konstantně chuť ty idioty a hajzly zabít. Bylo to moc osobní. Přitom jsme to mohli jen předat dál odborníkům, sám jsem tam nebyl od toho, abych hledal řešení. Ale ta bezmoc mi vadila. Setkával jsem se někdy i s ignorancí ze strany rodičů. Jedna holčička se mi svěřila, že na ni šahá strejda, chtěl jsem s ní jít za maminkou, že to vyřešíme, ale holčička mi řekla, že maminka to ví. A že ji ke strejdovi někdy i sama zaveze.“

„Nedávno propustili Piškota a Meluzína (skautští vedoucí, kteří mají na svědomí zneužití desítek dětí, více v rozhovoru s Martinem Kožíškem, pozn. red.). Já nechci vědět, kde jsou! Kvůli těm chlapům se zabilo nebo pokusilo zabít několik dětí. Ti ostatní jsou možná na věky poznamenaní, mají psychické problémy na doživotí. A takový prasata vylezou ven.“

Pročítala jsem rozhovory s vámi a líbí se mi, že díky tomu, co jste si sám „užil“ za ty roky se svou barvou pleti, vnímáte i jiné věci. Například to, jak otravné, nepříjemné, až traumatizující může být sexuální obtěžování, a to třeba „jen“ v podobě narážek a vtípků, které muži někdy ani nemyslí přímo zle, ale vůbec si neuvědomují, jak obtěžující to je. Sám jste se setkal s otevřenou agresí, rasisticky motivovaným fyzickým útokem, ale právě poznámky a rádoby vtípky nejspíš posloucháte nejčastěji. Jak jim čelíte?

Je to přesně tak, jak říkáte. Tyto projevy jsou horší, protože jsou na pomezí, proklouznou a uklouznou a dají se odbýt: „Ale no tak, bóže, ty naděláš.“ Ale v reálu jsou nejjedovatější právě proto, že jsou časté a ve velké míře tolerované.

A jak jim tedy čelíte? Ohrazujete se?

Jsem o kus dál, co se týče sebevědomí a schopnosti konfrontace, někdy tu „srandu“ obrátím nebo pošlu smečem proti autorovi nebo ho s ní konfrontuju. A na takové ty „nejvtipnější“ věci jako „haha, černej pasažér, haha černá ovce“ reaguju: „Cos to říkal? No ha hááá, to je velká legrace, to jsem ještě neslyšel, páni, ten se ti poved!“

A řeknu to s takovou várkou ironie, že to těm lidem kolikrát začne být fakt trapný. „Hele, to mi Míla, spolužák, řekl poprvé ve čtvrtý třídě na základce. To seš šikovnej, že už jsi na jeho levlu.“

Zajímavý je váš příklad z filmové branže. Při nasvícení scény se používá velké stínidlo, filmařským žargonem se mu říká „negr“, a vy jste se několikrát ohradil proti používání tohoto slova. Mělo to efekt? Profesní žargon se mění těžko.

Vždycky to nějaký efekt má, ale nedávno jsem to zažil znovu. Fakt není pěkný, když slyšíte: „Dej toho negra víc doleva.“ Je to nepříjemný. A vzniklo to v Americe a je to jasnej odkaz na černý lidi, nejde o černou barvu jako takovou, to by bylo black.

Negro nebo nero by to mohlo být spíš v románských jazycích.

Právě. Po Hollywoodu to názvosloví pochytal celej svět, je to urážlivý. Postavil jsem se tomu a vysvětlil jim, že si to nepřeju. A už vím, že když to ten člověk řekne příště, už to říká s vědomím, že ví, že to někomu moc vadí, takže musí mít nějakou nutkavou potřebu něčemu říkat „negr“.

Chcete být bílej, normální

Když se ohlédnete na těch třicet čtyři let ve své kůži, bylo období, kdy jste ji chtěl svléct, protože pro vás bylo tak bolestivé a neúnosné v ní kvůli odsudkům okolí být?

Jo. Když jsem byl dítě. Pak už to bylo jenom lepší, ale nejtěžší období bylo kolem dvanácti třinácti, to bylo nejšílenější. I to mlácení později a extrémní komentáře už mě tak nesložily, nezasáhly. Nebylo to nic proti tomu, když se tvoříte jako dítě a někdo vám dává najevo, že sem nepatříte. Když s váma holka nesmí chodit, protože jste černej…

Zpochybní vaši existenci a vy tu extrémně nechcete bejt, chcete být bílej, normální. Chodil jsem ve stínu, nechtěl jsem se opálit, kupoval jsem si drahý opalovací krémy, po zimě jsem totiž zbledl a chtěl jsem si to udržet přes léto. Nepomáhalo to.

Později, když už můžete zápasit, bojovat, když víte, kdo jste a kým jste a že tu chcete bejt a máte právo tu bejt, je to snazší. Už je to boj. Aktivní. Ale když prožíváte období, kdy se hledáte na tomto světě, je to zlý. Naštěstí moje mamka byla megasilná, moc dobře a chytře mě vedla, abych to zvládal.

Jak?

Chodil jsem domů a brečel, že škola je blbá, děti se mi smějou, holka se mnou nemůže být, protože jí to doma zakázali. Mamka mě vyslechla, ale místo aby mně pomáhala a hýčkala a utěšovala, řekla: „No tak s tím bojuj. Ukaž, v čem jsi dobrej, udělej si svoje místo. Buď pyšnej na to, co děláš, jakej seš, co umíš. Je to tvoje. Sportuj. Získej si respekt.“

A posílala mě zpátky silnějšího. Nenechala mě spadnout do sebelítosti, nehledala mi jinou školu, nenechala mě utíkat. A já se snažil být v něčem nejlepší, vydupat si to. A šlo to, postupně jsem si našel pár skvělejch kámošů a našel jsem si svý místo.

Ale nejdřív se tomu člověk musí postavit tak nějak sám, zevnitř a mít se sám rád. To mi pomohlo. Strašně moc. Máma mi pomohla. Připravila mě na těžší věci v životě.

Foto: Lucie Vysloužilová

Může to být výchovný recept?

Na mě to fungovalo, ale každý dítě je jiný a rodiče mají vlastní způsoby, které fungují. Rodič musí znát své dítě a vědět, co zvládne a co ne. Není to univerzální.

Váš tatínek je Angolan a vaši se rozvedli, když jste byl malý kluk. Vídal jste se s ním?

Ne. Vrátil se do Angoly.

Podíváte se do Angoly?

Mě láká jiná část Afriky – ta subsaharská. Loni jsem byl v Nairobi, ale to je na opačné straně. Jo, myslím, že se tam jednou vypravím. Chci vidět Angolu, když jsem napůl odtamtud, ale určitě nepůjdu hledat tátu a nepotřebuju ani pátrat po svých kořenech.

Možná jsem v tom až studenej, trochu mě děsí, že to říkám, že nemám zájem, ale my jsme to zvládli s mamkou a ségrou a narodil jsem se v Československu a jsem Čech.

Vaše sestra žije v Los Angeles, vystudovala scenáristiku a dočetla jsem se, že ji živí stand-up comedy.

Je megaúspěšná. Loni vyhrála velkou soutěž se svou krátkometrážní komediální TV show. Má další otevřený dveře. Její tah na bránu je neuvěřitelný, strašně ji obdivuju.

Vy máte také tah na bránu. Není to důsledek výchovy vaší mámy k bojovné sebeobraně své vlastní odlišnosti vůči světu?

Rozhodně. Mockrát jsem nad tím přemýšlel. Konstantě se challengovat je součást mýho života. Baví mě to. Z potřeby něco dokázat sobě i ostatním to přeteklo v radostnou soutěživost. Jdu do novýho projektu, dělám nový věci, furt se učím. Až nebudu mít tuto potřebu něco dělat, odejdu asi do kláštera na Bali, protože nic jinýho mi nezbyde.

Foto: Lucie Vysloužilová

Brazilské jiu-jitsu

Bojové umění, které se zaměřuje na boj na zemi a využití donucovacích technik, jako je páčení a škrcení, umožňuje širokou škálu technik. Základní filozofií je, že většina z výhod většího, silnějšího soupeře pochází z dosahu paží a silnějších úderů, které po uchopení a následném škrcení, páčení nebo znehybnění značně zeslábnou. Umění tak podporuje zásadu, že menší, slabší člověk se může úspěšně bránit proti většímu, silnějšímu útočníkovi pomocí správné techniky, především uplatňováním páčení a škrcení.

„Vyhraje ten, kdo soupeře donutí zaplácat rukou o zem nebo o své tělo na znamení, že se vzdává, protože ho nějaký chvat tak bolí nebo škrtí, že by nejspíš omdlel,“ říká Ben Cristovao. „Někdy se stane, že to člověk nevystihne a opravdu na chvíli upadne do bezvědomí. Zní to drsně, stává se to, ale není to tak nebezpečné, jak to vypadá. Principem jiu-jitsu je také znát své možnosti a vystihnout okamžik, kdy boj ukončit.“

Nepřeroste potřeba dělat pořád nové a nové věci až v patologii, že člověk neumí být nikdy spokojený?

Otázka je, jestli je to patologie, nebo motor. Mě to nezraňuje. Od chvíle, kdy byla škola, jsem pořád něco řešil, vysvědčení, střední škola, vysoká škola… A co dál? Čím budeš? Co tě bude živit? Bavit? Pořád nějaká challenge.

Snažím se udržet si ten hlad, asi bych nemusel, mohl bych se lehce zakonzervovat v tom, co dělám teď, ale nejpíš by mě to užíralo. Chci mít zajímavej život. Zkouším nový bojový sporty, dělám nový produkty, píšu nový písničky.

Už zase cejtím holky

A jste spokojený?

Jo… jo!

A šťastný?

Hm. Jo. Můžu o sobě říct, že jsem šťastnej. Mohl bych se na to dívat z různých úhlů pohledu, mohl bych se zaseknout na něčem, co třeba nevyšlo, ale mám kolem sebe super lidi, děláme super projekty, pořád mě to baví a baví mě to na světě. Jsem šťastnej.

Tu otázku občas položím. Někdy mi lidi řeknou, že se to přece nedá říct, že ani nevědí, ale spíš myslím, že každý někde v nitru ví. A nějaká „ale“ za tím mohou být vždycky.

Přesně tenhle myšlenkovej pochod jsem udělal. Byly totiž okamžiky v životě, kdy jsem byl spokojenej, ale nebyl jsem šťastnej. Ale teď mám po narozkách, kdy jsem se viděl se spoustou kámošů, otevřeli jsme hospůdku, děláme báječnej Rum Cake, plánujeme koncerty na léto, na podzim jedu do Vegas na mistrovství světa v jiu-jitsu, viděl jsem se s rodinou.

Jo, není na co si stěžovat, seš šťastnej, kámo, je to dobrý. Jo a už zase cejtím holky.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Další texty speciálu N < 25

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Speciál N < 25

Česko, Kultura, Rodina a vztahy

V tomto okamžiku nejčtenější