Deník N

Podlézat diktátorům, autoritářům či demagogům se zatraceně nevyplácí. A Evropa na to ráda zapomíná

Britský premiér Winston Churchill vykonává v roce 1943 přehlídku u polských jednotek. Británii vděčnost vůči stovkám tisícům Poláků bojujícím proti nacistům po jejich boku dlouho nevydržela. Foto: Wikimedia Commons
Britský premiér Winston Churchill vykonává v roce 1943 přehlídku u polských jednotek. Británii vděčnost vůči stovkám tisícům Poláků bojujícím proti nacistům po jejich boku dlouho nevydržela. Foto: Wikimedia Commons
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Jana Urbana: Nezapomínejme na omyly demokratických vlád tváří v tvář diktaturám, obhajované dobrou vůlí a naivitou. Stejně jako cenu, kterou za ně Evropa – a nejen ona – musela zaplatit.

Na ponížení z nedělního odpoledne 22. dubna 1956 Londýn nerad vzpomíná. Ulicemi hlavního města Velké Británie ten den procházelo, nebo spíše pochodovalo, na dvacet tisíc bývalých polských vojáků z bojišť druhé světové války.

Piloti z bitvy o Anglii, o nichž tehdejší velitel letectva maršál Hugh Dowding prohlásil, že bez nich by v roce 1940 britské letectvo neuspělo. Námořníci, kteří dokázali velkou část polské vojenské flotily převézt do Británie už v létě 1939, aby pak pod britským velením bojovali po celou dobu války proti nacismu. Pěšáci a výsadkáři, kteří dobyli klášter Monte Cassino, Němci přeměněný na pevnost, a vztyčili nad ním polskou vlajku. Bojovníci od Tobruku. Příslušníci partyzánských jednotek, které se z Polska na konci války v bojích s nacisty i s Rudou armádou probojovaly přes Československo k západním Spojencům.

Po válce na Západě zůstalo čtvrt milionu polských vojáků. Všichni se odmítli podvolit komunistické okupaci svojí vlasti. Ze sto dvaceti generálů polské západní armády se jich do Varšavy vrátilo jen dvacet.

V čele té podivné vojenské přehlídky kráčel generálporučík Wladyslaw Anders, jeden z nejdekorovanějších vojenských velitelů minulé války. Mezi pochodujícími bylo na tři sta Čechoslováků, ale byli tam i Maďaři, Litevci a Lotyši. Na chodnících se tu a tam objevil britský důstojník v uniformě a salutoval. Průvod se zastavil až u hrobu Neznámého vojína na hlavní londýnské tepně Whitehall v centru města. Generál Anders položil velký věnec jen kousek od jiného věnce, který tam ráno předtím zanechala delegace Sovětského svazu v čele s Nikitou Chruščovem.

Slavná londýnská koncertní Royal Albert Hall předtím zrušila už podepsaný pronájem největšího sálu, kde se polští a středoevropští veteráni chtěli sejít, aby protestovali proti sovětské okupaci svých zemí. Prý hrozilo „poškození sálu“. Britský tisk ironicky připomněl, že pronájem stejného sálu byl v roce 1938 odmítnut Winstonu Churchillovi, který tam chtěl na velkém shromáždění protestovat proti mnichovské dohodě.

Britská vláda byla v choulostivém postavení. V té době už 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější